Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Terezou Večeře Chadimovou, advokátkou se sídlem Karlov 254, Velká Bíteš, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 18. 10. 2022, č. j. 23 Co 230/2022-395, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 1. 6. 2022, č. j. 0 P 8/2022-344, 12 P a Nc 27/2022, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 31, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 a čl. 24 odst. 2 písm. b) Úmluvy o právech dítěte.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. Postačí proto uvést, že předmětem nyní posuzovaného řízení byla úprava výchovy a výživy ve vztahu k nezletilé dceři Z., jejíž matkou je Z. K.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud ve Svitavách (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl návrh, jímž se stěžovatel domáhal změny péče, určení výživného a úpravy styku vůči nezletilé.
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil, neboť je považoval za věcně správné.
5. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení. Obecným soudům opětovně vytýká, že nezohlednily specifické konkrétní okolnosti případu, když nepovažovaly za nezbytné prověřit pochybnosti stěžovatele o nepodjatosti opatrovníka nezletilé, nesprávně posoudily vyjádření stěžovatele a nedostatečně prověřily zhoršený psychický stav nezletilé. Stěžovatel má dále za to, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, když neprovedly jím navrhované důkazy. Opakuje, že stávající péče (tj. střídavá péče) není ku prospěchu zdravotnímu a psychickému stavu nezletilé.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, učiněnými v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilé dceři, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro stanovení jím požadované formy péče.
8. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jak již bylo uvedeno, jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem zásadně nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud povýtce právě do této pozice, tj. pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání. Stěžovatel tak s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním prostředkem, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, jak byla vymezena obecnými soudy, s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
9. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilé dcery, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
10. Ústavní soud ve své judikatuře za tímto účelem vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 , body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
11. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledaly, že v nyní posuzovaném případě nejsou dány důvody pro změnu stávajícího výchovného režimu, tj. střídavé péče, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují, resp. nelze je považovat za ústavněprávně excesivní, což teprve by bylo způsobilé založit potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu.
12. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, okresní i krajský soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - při rozhodování kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
13. Pro Ústavní soud je současně určující, že obecné soudy pečlivě a přesvědčivě rozvedly, jakými úvahami se řídily při posuzování návrhů stěžovatele, přičemž dostatečně objasnily, proč je ve vztahu k nezletilé žádoucí zachování stávajících výchovných poměrů. Okresní soud na základě provedeného dokazování zdůraznil, že současný režim péče je v souladu se zájmy i přáním nezletilé, která má silný citový vztah k oběma rodičům (srov. rozsudek okresního soudu, bod 27). Okresní soud se vypořádal rovněž s námitkami týkajícími se nedostatečného sociálního zázemí matky, když současné bytové a hygienické podmínky v domácnosti označil na základě prošetření opatrovníkem za uspokojivé (srov. tamtéž). Na závěry okresního soudu pak navázal rovněž krajský soud, který poukázal mj. na snahu matky zlepšit zajištění své materiální situace a její aktivní přístup k péči o dceru (srov. rozsudek krajského soudu, bod 32). Krajský soud rovněž - byť stručně - odůvodnil, proč nebylo nutné provádět stěžovatelem navrhovaný důkaz v podobě psychologického vyšetření nezletilé (srov. tamtéž). V neposlední řadě se krajský soud vypořádal rovněž s námitkou týkající se tvrzené podjatosti opatrovníka nezletilé (srov. tamtéž, bod 31). Takto odůvodněné závěry nehodlá - a vzhledem ke svému shora popsanému postavení orgánu ochrany ústavnosti ani nemůže - zdejší soud přehodnocovat, neboť na nich nespatřuje nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
14. Ústavní soud - obdobně jako krajský soud - závěrem apeluje na rodiče, aby se v zájmu své dcery vynasnažili, aby tato rozpad jejich vztahu pocítila co nejméně. Je totiž primárně na rodičích, aby dbali nejlepšího zájmu dětí, kterým jistě je, jako absolutní minimum, absence přenášení vzájemných neshod a jejich důsledků na děti.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu