Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele S. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2018, č. j. 7 To 326/2018-536, za účasti Krajského soudu v Brně, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 10. 2018, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "stížnostní soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením stížnostní soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 8. 2018, č. j. 1 T 39/2018-499, jímž bylo rozhodnuto, že samosoudce JUDr. Petr Vrtěl není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného před Okresním soudem v Prostějově pod sp. zn. 1 T 39/2018 z důvodu dle § 30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předkládá argumentaci, že, stručně řečeno, samosoudce JUDr. Petr Vrtěl je z důvodu svého negativního vztahu k obhájci stěžovatele podjatý, a proto měl být vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení proti stěžovateli, přičemž nerozhodly-li takto obecné soudy, dopustily se tím porušení výše uvedených stěžovatelových ústavně zaručených základních práv.
4. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí vždy zkoumat, zda k tomu ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Dle § 75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
6. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
7. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)]. To neplatí jen ve vztahu k opravným prostředkům přípustným přímo proti konkrétnímu rozhodnutí či přímo proti rozhodnutím o předchozích opravných prostředcích proti němu podaných, ale pro všechny další možnosti v kontextu celého řízení před orgány veřejné moci, jimiž stěžovatel může účinně dosáhnout nápravy. V trestním řízení přitom zásadně platí, že případná pochybení v rozhodnutích toliko procesního charakteru lze napravit v rámci rozhodnutí meritorního či opravných prostředků podaných proti němu.
8. Ústavní soud již v minulosti mnohokráte rozhodl, že rozhodnutí o podjatosti či nepodjatosti jsou toliko rozhodnutími procesními, jimiž se řízení nekončí. Zda došlo k porušení základních práv či svobod nesprávným rozhodnutím o podjatosti samosoudce v trestním řízení tak může Ústavní soud zásadně posuzovat toliko v řízení o ústavní stížnosti podané proti meritornímu rozhodnutí (resp. proti poslednímu prostředku nápravy proti meritornímu rozhodnutí). K tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25.
11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 497/02 , usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. III. ÚS 64/04 , usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 964/07 , usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 1686/07 ; z posledních let pak např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 665/15 , usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 693/16 , usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 , usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 , usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3117/15 , usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2625/16 či usnesení sp. zn. II. ÚS 4040/17 ze dne 2. 1. 2018.
9. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku [srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201) či nález sp. zn. I. ÚS 259/97 ze dne 27. 5. 1998 (N 60/11 SbNU 97)], nikoliv tedy jen pod ochranou Ústavního soudu. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatel předtím, než se obrátil na něj, neumožnil obecným soudům napravit všechna jím pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod a dokud nevyčerpal všechny prostředky, jak proti nim brojit v soustavě obecných soudů.
10. V nyní posuzované ústavní stížnosti přitom stěžovatel neuvedl ničeho, co by svědčilo o tom, že náprava údajných porušení jeho ústavně zaručených základních práv nemůže být svěřena nejprve obecným soudům, např. proto, že jinou než okamžitou nápravou by vznikla stěžovateli závažná ireparabilní újma či že by pozdější náprava byla dokonce zcela vyloučena. Ani Ústavní soud sám žádný takovýto apriorně seznatelný důvod ve stěžovatelově věci po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal.
11. Ústavní soud proto nemá důvodu odchýlit se od svých výše uvedených závěrů, z nichž ve své rozhodovací praxi ve vztahu k otázce přípustnosti ústavní stížnosti proti procesním rozhodnutím o vyloučení orgánů činných v trestním řízení ve smyslu § 30 trestního řádu ustáleně vychází, a v zájmu principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí tak ani učinit nesmí.
12. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním nevyčerpal stěžovatel všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává, a Ústavní soud v jeho věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu