Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou se sídlem Václavská 20, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 11 Co 300/2022-2736, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3, čl. 5, čl. 7, čl. 12 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že předmětem nyní posuzovaného řízení byla úprava výchovy a výživy nezletilých dcer J. a V., jejichž matkou je M. H.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 64 Nc 2651/2015-2599, rozhodl, že vyživovací povinnost stěžovatele na nezletilou V. se zvyšuje (z 3 000 Kč) na částku 5 000 Kč měsíčně se splatností do každého 15. dne v měsíci k rukám matky nezletilé s účinností od 1. 4. 2021 do 6. 10. 2021 (výrok I.). Současně rozhodl o stěžovatelově dlužném výživném (výrok II.). Obvodní soud dále svěřil obě nezletilé dcery do péče stěžovatele (výrok III.), změnil předchozí rozhodnutí o výživě a péči (výrok IV.) a rozhodl, že styk stěžovatele s nezletilými se neurčuje (výrok V.). Současně stanovil harmonogram styku nezletilých s matkou (výrok VI.) a určil, že matka je povinna platit na výživu nezletilé J. výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé V. výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně splatné do každého 15. dne v měsíci k rukám stěžovatele s účinností od 7. 10. 2021 (výrok VII.), přičemž současně rozhodl o matčině dlužném výživném (výrok VIII.). Obvodní soud dále určil místo bydliště nezletilých na adrese bydliště stěžovatele (výrok IX.) i jejich školské zařízení (výrok X.) a zamítl návrh stěžovatele na udělení souhlasu s výpovědí smlouvy o stavebním spoření nezletilé J., včetně výplaty zůstatku na konto nezletilé (výrok XI.). Obvodní soud též rozhodl, že se nad výchovou nezletilých nařizuje soudní dohled (výrok XII.).
4. K odvolání stěžovatele, matky i jejího právního zástupce ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu změnil ve výroku I. tak, že výživné pro nezletilou V. se zvyšuje na částku 3 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2019 do 6. 10. 2021 a s účinností od právní moci tohoto rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje (výrok I.). Ve výroku II. je změnil tak, že dluh na zpětně zvýšeném výživném pro nezletilou V. za dobu od 1. 9. 2019 do 6. 10. 2021 ve výši 12 597 Kč je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.). Ve výroku III. je dále změnil tak, že se zamítá návrh stěžovatele na svěření nezletilých do jeho péče (výrok III.), přičemž současně změnil též výroky V. a VI. odvoláními napadeného rozsudku obvodního soudu a stanovil nový harmonogram styku stěžovatele s nezletilými (výrok IV.). Městský soud změnil rozsudek obvodního soudu rovněž ve výroku VII., a to tak, že matka je povinna platit výživné pro nezletilé do právní moci tohoto rozsudku, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok V.), jakož i ve výroku VIII., a to tak, že dluh na výživném za dobu od 7. 10. 2021 do 23. 11. 2022 pro nezletilou J. ve výši 16 326 Kč a pro nezletilou V. ve výši 9 419 Kč je matka povinna zaplatit k rukám stěžovatele do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku IX. pak změnil rozsudek obvodního soudu tak, že určil místo bydliště nezletilých na adrese bydliště matky (výrok VII.). Městský soud dále potvrdil rozhodnutí obvodního soudu ve výrocích týkajících se určení školského zařízení a zamítl návrh stěžovatele na udělení souhlasu s výpovědí smlouvy o stavebním spoření (výrok VIII.).
5. Stěžovatel se závěry městského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž předně namítá, že stěžované rozhodnutí trpí vadou opomenutých důkazů, neboť městský soud neprovedl jím navrhované důkazy prokazující ovlivňování dětí matkou. Současně rozporuje závěr městského soudu, že v nyní posuzovaném případě nenastala podstatná změna poměrů, která by odůvodnila též změnu předchozí úpravy výchovných poměrů. Stěžovatel považuje postup městského soudu za svévolný (stran hodnocení čtyř kritérií svěřování nezletilých do péče), když současně namítá porušení participačních práv nezletilých. V neposlední řadě pak označuje rozhodnutí městského soudu za překvapivé.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry městského soudu, v nichž městský soud neshledal předpoklady pro vyhovění jím předkládaným návrhům týkajícím se výchovy, výživy a dalších otázek, jež vyvstaly v souvislosti s neshodami ve výkonu rodičovské odpovědnosti vůči nezletilým dcerám.
8. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jak již bylo řečeno, jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem zásadně nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud povýtce právě do této pozice, tj. pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním prostředkem, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena městským soudem, s jehož právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
9. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem, jakým městský soud rozhodl o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilých dcer, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
10. Ústavní soud ve své judikatuře za tímto účelem vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá a jež jsou ostatně stěžovateli dobře známa, neboť se jich sám ve svém podání dovolává (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 , body 19 a 21 a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů (srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ).
11. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že městský soud z pozice odvolací instance při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledal, že v nyní posuzovaném případě nejsou dány důvody pro změnu stávajícího výchovného režimu, tj. výlučné péče matky, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují, resp. nelze je považovat za ústavněprávně excesivní, což teprve by bylo způsobilé založit potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu.
12. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, městský soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - při rozhodování kladl důraz především na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte.
13. Pro Ústavní soud je současně určující, že městský soud pečlivě a přesvědčivě rozvedl, jakými úvahami se v nyní posuzované věci řídil, přičemž dostatečně objasnil, proč je ve vztahu k nezletilým žádoucí zachování stávajících výchovných poměrů, přičemž přihlédl zejména k jasnému, přesvědčivému a opakovanému přání nezletilých zůstat v péči matky (srov. rozsudek městského soudu, bod 60). Městský soud se vypořádal rovněž s okolností matkou provedeného protiprávního přestěhování nezletilých na Moravu, zdůrazněného v rozsudku obvodního soudu, kteréžto přestěhování zasadil do širšího kontextu a vyhodnotil, že se - navzdory závažnosti tohoto pochybení - nejedná o okolnost, jež by zakládala zásadní změnu stávajících výchovných poměrů (srov. rozsudek městského soudu, bod 54). Městský soud rovněž vysvětlil, že za přetrvávající konfliktní situace, za kterou nesou odpovědnost oba rodiče, a která odůvodňuje též nařízení soudního dohledu nad výchovou nezletilých, není možné přistoupit ke stanovení střídavé péče (srov. rozsudek městského soudu, body 33 a 55-56). Tuto úvahu považuje zdejší soud za případnou a souladnou se závěry plynoucími z jeho předchozí nálezové judikatury (srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2022, bod 37). Městský soud též adekvátně zajistil participační práva nezletilých, přičemž vysvětlil, proč nepřistoupil k jejich výslechu v rámci nařízeného jednání, resp. vypořádal se s námitkami - opakovaně předkládanými též v ústavní stížnosti - poukazujícími na údajnou manipulaci nezletilých ze strany matky (srov. rozsudek městského soudu, body 60-62).
14. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce tvrzené překvapivosti stěžovaného rozhodnutí, a to již proto, že varianta svěření nezletilých do výlučné péče matky byla prezentována v průběhu předchozího řízení a byla též výchozí (meritorní) úpravou výchovných poměrů (srov. rozsudek městského soudu, body 34 a 35 a zde rekapitulovaná odvolání vedlejší účastnice a jejího právního zástupce; k předchozí úpravě výchovných poměrů srov. tamtéž, bod 41), přičemž stěžovateli byl dán dostatečný procesní prostor k tomu, aby se k této variantě řešení vyjádřil (srov. tamtéž, bod 37).
15. Lze shrnout, že takto odůvodněné závěry nehodlá - a vzhledem ke svému shora popsanému postavení orgánu ochrany ústavnosti ani nemůže - Ústavní soud přehodnocovat, neboť na nich nespatřuje nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Městským soudem přijaté řešení, které nyní zdejší soud aprobuje, by současně nemělo být vnímáno jako "vítězství" matky či "prohra" otce. I v nyní posuzovaném případě totiž lze vyslovit apel adresovaný oběma rodičům, aby mysleli především a právě na blaho svých dětí, které jejich konfliktem prokazatelně a dlouhodobě trpí [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3573/18 ze dne 19. 3. 2019 (N 40/93 SbNU 67), bod 28].
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
17. Ústavní soud nerozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 79 zákona o Ústavním soudu, neboť za situace, kdy o ústavní stížnosti rozhodl v zásadě neprodleně, by se to jevilo zjevně neúčelným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu