Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Anny Mazurekové a 2. Antona Mazureka, obou zastoupených JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem Smetanova 1101, Vsetín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. července 2013 č. j. 57 Co 193/2013-125 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17. října 2012 č. j. 9 C 279/2010-97, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a projednání mimo pořadí, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností ze dne 4. 11. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 11. 2014, stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdili, že obecné soudy porušily jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně požádali Ústavní soud, aby odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a aby se usnesl, že se při projednání ústavní stížnosti nebude řídit pořadím, v jakém mu návrhy došly.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, aby žalovaná obec Zděchov byla povinna odprodat jim nově vzniklý pozemek označený parc. č. X1 dle geometrického plánu pro rozdělení pozemků č. 455-100/2008 ze dne 4. 3. 2009, vyhotovený Ing. Vlastimilem Duškem (výrok I), a aby žalovaná byla povinna zaplatit stěžovatelům částku 16 300 Kč (výrok II), dále jím pak bylo rozhodnuto, že se státu nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 19 980 Kč (výrok IV).
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl k odvolání stěžovatelů rozsudek okresního soudu ve výroku I a II potvrzen, ve výrocích III a IV byl změněn tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 7 740 Kč, a dále jím bylo stěžovatelům uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 465 Kč.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014 č. j. 33 Cdo 236/2014-184 bylo podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") odmítnuto dovolání stěžovatelů, neboť neobsahovalo údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a pokud jím byl napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 16 300 Kč, nebylo navíc dovolání přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že prokázali zápisem z 12. zasedání zastupitelstva žalované obce Zděchov, které se konalo dne 23. 11. 2007, přípisem žalované ze dne 29. 11. 2007 i výslechy účastníků, že žalovaná učinila veřejný příslib, že jim odprodá část pozemku parc. č. X2. Na základě doporučení žalované dali zhotovit výše zmíněný geometrický plán, za nějž zaplatily 20 500 Kč, a protože ten řešil zaměření i pozemků dalších zájemců, měli se na jeho úhradě podílet částkou 2 100 Kč, stejně tak jako žalovaná, která jim tutéž částku zaplatila. Poté žalovaná od daného veřejného příslibu odstoupila s tím, že se zájemci o odkoupení obecního pozemku mají dohodnout o hranicích nově vzniklých pozemků, načež přes řadu jejich výzev k převodu pozemku nedošlo.
6. V návaznosti na to stěžovatelé tvrdí, že z provedeného dokazování měla vyplynout oprávněnost tohoto jejich požadavku a že ačkoliv - s poukazem na § 850 a násl. ("starého") občanského zákoníku a komentář k občanskému zákoníku na str. 2193 nakladatelství C. H. Beck, vydání první - argumentovali, že jde o veřejný příslib k odprodeji předmětné nemovitosti, okresní soud se s tímto názorem neztotožnil, neboť dle jeho názoru šlo o úkon subjektu veřejného práva, jenž se obracel na konkrétní osoby - na ně. Tak tomu však nebylo, neboť žalovaná se neobracela pouze na ně, ale na širší veřejnost. Stěžovatelé mají za to, že takové jednání je nesolidní, neboť žalovaná nerealizovala původní záměr a začala zvýhodňovat další zájemce.
10. Ústavní soud (přesto) posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných formou nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
11. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s tím, jak obecné soudy interpretovaly ustanovení § 850 občanského zákoníku, tedy tzv. podústavní právo, a jak je aplikovaly na jejich případ, konkrétně pak jak posoudily otázku, zda dopis žalované ze dne 29. 11. 2007, ve spojení se chválením záměru prodeje části obecního pozemku parc. č. X2 zastupitelstvem obce (žalované), představovaly veřejný příslib.
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích ovšem opakovaně upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním tak (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Stěžovatelé v ústavní stížnosti žádné takové vady, jimiž by byla stižena interpretace a aplikace uvedeného zákonného ustanovení, nenamítají, a ani Ústavní soud žádné nezjistil. Obecné soudy řádně vysvětlily, proč v souzené věci o veřejný příslib nejde, a pokud stěžovatelé argumentují, dovolávaje se publikace Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol.: Občanský zákoník II, 1. vydání, Praha, 2008, str. 2193, že se žalovaná neobrátila jen na ně, ale i na další zájemce, takže o veřejný příslib šlo, nijak tím správnost (natož pak ústavnost) závěrů obecných soudů nezpochybňují.
Z hlediska kvalifikace příslušného úkonu totiž není rozhodující, na kolik zájemců se žalovaná obrátila (podle žaloby přiložené k ústavní stížnosti mělo jít o 4 vlastníky přilehlých pozemků), ale zda byl okruh zájemců individualizován, či nikoliv. Nelze rovněž ponechat stranou, že stěžovatelé zcela opomíjejí další, z hlediska příslušného závěru nikoliv irelevantní argumentaci obecných soudů týkající se jednak usnesení zastupitelstva obce, kterým byl vysloven souhlas se záměrem prodeje pozemku parc.
č.X2, jakožto veřejnoprávního úkonu, jednak (toliko) informativní povahy navazujícího dopisu ze dne 29. 11. 2007. Jak také plyne z provedeného dokazování, prodej byl předpokládán v případě, že budou splněny určité podmínky, mimo jiné udělení souhlasu starosty k rozdělení předmětného obecního pozemku, přičemž stěžovatelé v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by tyto byly splněny.
14. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nebylo možné projednat věcně, nemohl Ústavní soudu ani vyhovět (akcesorickému) návrhu stěžovatelů ve smyslu § 39 a § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (nicméně se snažil postupovat tak, aby věc byla vyřízena v co nejkratší době).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu