Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti BLUE VIZIER LTD, sídlem Nikósia, Aristokyprou 37, Flat/Office 201, Akropolis, Kyperská republika, zastoupené JUDr. Jiřím Římalem, advokátem, sídlem Brichtova 820/10, Praha 5 - Hlubočepy, proti I. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2018 č. j. 29 ICdo 69/2016-296, I. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2016 č. j.
102 VSPH 385/2015-256 a I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2015 č. j. MSPH 93 ICm 3230/2012-184, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Daniely Urbanové, sídlem Opletalova 919/5, Praha 1 - Nové Město, insolvenční správkyně insolvenční dlužnice obchodní společnosti PIALIO s. r. o., a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů (sc. I. výroků týkajících se věci samé, když dalšími výroky jmenované soudy rozhodly o náhradě nákladů řízení). Stěžovatelka má totiž za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zahrnující mimo jiné zákaz překvapivosti soudních rozhodnutí a princip rovnosti účastníků řízení, a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") I. výrokem v záhlaví citovaného rozsudku zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala vyloučení tam specifikovaného počtu akcií ze soupisu majetkové podstaty dlužnice (obchodní společnosti PIALIO s. r. o., za níž v řízení před obecnými soudy vystupoval její insolvenční správce) a II. výrokem rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze prvostupňové rozhodnutí potvrdil (I. výrok) a II. výrokem rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, když následné dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto (I. výrok) a II. výrokem nebyla žádnému z účastníků řízení přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že byla v dobré víře, že nabyla v napadených rozhodnutích specifikované akcie, což podle svého mínění prokázala řadou dokumentů. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že se řádně nevypořádal s dovolacími důvody, které v dovolání uváděla.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci stěžovatelky neshledal.
6. Podstata věci spočívá v tom, že stěžovatelka předmětné akcie nikdy nabýt nemohla, neboť ten, od něhož je měla získat, je ve skutečnosti nikdy nevlastnil a naopak předmětné akcie byly převedeny přímo insolvenční dlužnicí na osoby, které měly nabytí akcií stěžovatelky od subjektu, jenž akcie nikdy nevlastnil, jen zprostředkovat. Za tím účelem disponovaly mimo jiné i dokumenty, jimiž měly být příslušné majetkové hodnoty představovány, šlo však o padělky. Stěžovatelka se pak podle obecných soudů nemohla bránit ani odkazem na ochranu své dobré víry, neboť jen nahlédnutím do příslušných veřejných databází by zjistila, že tvrzený vlastník uvedené akcie nikdy ve svém vlastnictví neměl.
Stěžovatelka pak v ústavní stížnosti proti věcným a velmi podrobně vysvětleným úvahám obecných soudů ničeho konkrétního nenamítá, když jen obecně tvrdí zejména procesní nedostatky v řízení (překvapivost napadených rozhodnutí stěžovatelka například dovozuje z toho, že se soudy ztotožnily s tvrzeními a závěry insolvenčního správce, nikoliv s verzí prezentovanou stěžovatelkou). O přesvědčivou argumentaci, natožpak ústavněprávního charakteru, z její strany však nejde.
7. Ústavní soud má za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími (jejich jednotlivými výroky) byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu