Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 20. 12. 2021, sp. zn. 1 T 54/2021, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 14 To 36/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2022, č. j. 11 Tdo 645/2022-250, za účasti Okresního soudu ve Svitavách, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství ve Svitavách, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), pro který byl podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu padesáti denních sazeb po 300 Kč, tedy v celkové výši 15 000 Kč.
3. Skutky, kladené stěžovateli za vinu, měly spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel měl v létě roku 2020 nejméně ve třech ve výroku napadeného rozsudku konkretizovaných případech vstoupit do tamtéž specifikovaného bytu bez souhlasu kteréhokoliv z jeho obyvatel (jeho bývalé manželky a jejich dvou společných nezletilých dětí), přičemž v jednom případě do něj měl vstoupit za užití vlastních klíčů a setrvat v něm po nezjištěnou dobu, jednou měl bušit na dveře a poté, co mu bývalá manželka otevřela, bez vyzvání vstoupit a zůstat v něm po dobu asi deseti minut, a jednou měl intenzivně zvonit, přetlačit svou bývalou manželku, která dveře pouze přiotevřela, bez jejího svolení vstoupit dovnitř a přecházet z místnosti do místnosti, nereagovat na její opakované výzvy k opuštění bytu a setrvat v něm i poté, co odešla do zaměstnání, vysypat obsah zásuvek v ložnici a přestěhovat nábytek v pokojích (dále jen "předmětné skutky").
4. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolání, které krajský soud zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, svým napadeným usnesením.
5. Toto usnesení stěžovatel napadl dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu svým napadeným usnesením.
6. Stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas s obsahem odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu a následně vznáší vlastní námitky: 1) nezakročení proti nedostatečnému odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšším soudem; 2) nezohlednění občanskoprávní úpravy; 3) nedostatečného dokazování; 4) nenaplnění skutkové podstaty podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku; a 5) porušení zásady (sic!) in dubio pro reo. Podstatu jednotlivých námitek lze ozřejmit následovně:
7. Ad 1) stěžovatel nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud sice konstatoval, že odůvodnění napadeného rozsudku bylo nedostatečné, avšak spokojil se s tím, že toto pochybení napravil odvolací soud. Stěžovatel trvá na tom, že má právo na spravedlivý proces ve všech fázích trestního řízení a pochybení soudu prvého stupně nelze odstranit v odvolacím řízení.
8. Ad 2) stěžovatel poukazuje na nesprávný výklad norem občanského práva ohledně vlastnictví, výkonu vlastnického práva a užívání nemovitosti. Obecné soudy nesprávně na jeho případ aplikovaly § 769 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") a § 767 odst. 2 občanského zákoníku. I Nejvyšší soud opomněl, že v této věci jsou proti sobě postaveny kontradiktorně právo výlučného vlastníka a tvrzené právo bývalé manželky. Obecné soudy tak rozhodly v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014. Právo rozvedené manželky na užívání předmětného bytu i po rozvodu manželství není absolutním právem a nemá za následek zánik jeho práva jej užívat a účel tohoto užívání není závislý na existenci či neexistenci rodinné domácnosti. Jeho užití nedovolené svépomoci je podle jeho názoru méně společensky škodlivé než jednání jeho bývalé manželky, která předmětný byt užívá bez právního titulu. Jeho trestní odpovědnost je tak protikladná k celkovému morálnímu rozměru věci, neboť je jejím prostřednictvím poskytnuta ochrana protiprávnímu stavu.
9. Ad 3) Stěžovatel tvrdí, že jeho bývalá manželka obývá předmětný byt od května roku 2020 neoprávněně a závěr o jeho vině je založen na její lživé jednostranné výpovědi. Nebylo také prokázáno, že by ukončil užívání bytu, což potvrzuje i listinný důkaz, jakož ani vyklizení jeho movitých věcí. Stěžovatel tento byt stále užívá, mimo jiné jako sídlo uvedené v obchodním rejstříku, a jako místo, kde má trvale uloženy své osobní věci. Po dohodě s bývalou manželkou má navíc v předmětném bytě vyhrazen jeden pokoj. Nebyly rovněž provedeny všechny důkazy, které obhajoba navrhovala.
10. Ad 4) stěžovatel porovnává jednotlivé věty z popisu předmětných skutků s "hypotézou právní normy ustanovení § 178 odst. 1 trestního zákoníku" a dospívá k závěru, že jí neodpovídají.
11. Ad 5) stěžovatel uvádí, že byl odsouzen toliko na základě výpovědi své bývalé manželky, děti nebyly přítomny ani u jednoho z předmětných skutků, a bývalá manželka tím zneužívajíc trestního práva sleduje vlastní cíl v občanskoprávním řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 15 C 144/2021. Sama uvedla, že si nezajišťovala žádné vlastní bydlení, stěžovatel důrazně popírá spáchání předmětných skutků a některé další detaily, např. že byl pod vlivem návykové látky, a konstatuje, že jde o situaci "tvrzení proti tvrzení", přičemž k výpovědi bývalé manželky chybí jakýkoliv objektivizující prvek. Cituje také pasáže z její výpovědi v hlavním líčení. Bývalá manželka podle stěžovatele v uvedeném občanskoprávním řízení taktéž připustila, že od 20. 5. 2020 nemá k předmětnému bytu užívací právo.
12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci.
Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele.
Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv stěžovatel napadl všechna rozhodnutí v meritorní linii, vymezuje se argumentačně v podstatě jen proti usnesení Nejvyššího soudu. Jeho ústavní stížnost přitom obsahuje v podstatě verbatim et literatim stejnou argumentaci, kterou stěžovatel předložil už Nejvyššímu soudu, vůči jehož závěrům se vymezuje jen ojediněle a jen v obecné rovině tvrzení, že s nimi nesouhlasí, načež opakuje v nezměněné podobě příslušnou pasáž své dovolací argumentace.
Nejvyšší soud se s každou stěžovatelovou námitkou vypořádal [srov. bod 60. k námitce 1), body 49. až 52., k námitkám 2) a 5), body 43. až 48. k námitce 3), a bod 53. k námitce 4)], a to způsobem odpovídajícím svou kvalitou i rozsahem významu těchto námitek a nevzbuzujícím žádné podezření ze zprotivení se požadavkům, které na obsah odůvodnění rozhodnutí o dovolání klade ústavní pořádek. Ústavní soud se se závěry Nejvyššího soudu ke každé z námitek ztotožňuje, odkazuje na ně v plném rozsahu a nad rámec toho k nim dodává následující:
14. K námitce 1) Ústavní soud uvádí, že trestní řízení tvoří z hlediska garancí práva na soudní a jinou ochranu jeden celek, a tedy nelze souhlasit se stěžovatelovou tezí, že pochybení či procesní nedostatek soudu prvého stupně již nelze zhojit v opravných řízeních, neboť tato teze je v naprostém rozporu se samotným účelem opravných řízení. Krajský soud jako soud odvolací tedy nepochybil, ale naopak splnil svoji roli v trestním řízení, pokud sám vadu nedostatečného odůvodnění rozsudku okresního soudu napravil, a to i z pohledu ochrany stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 7. 2015 ve věci Deryan proti Turecku, stížnost č. 41721/04, bod 37.).
15. U námitky 2) považuje Ústavní soud za zásadní, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti nezpochybnil dva klíčové závěry obecných soudů, totiž že stěžovatelova bývalá manželka obývala předmětný byt s jejich nezletilými dětmi i po rozpadu manželství se stěžovatelovým výslovným souhlasem, a proto ani neměla důvodu svou bytovou situaci řešit soudně, a že stěžovatel se z předmětného bytu trvale odstěhoval k nové partnerce. Námitka 2) je tak založena na nepravdivých premisách, že stěžovatelova bývalá manželka neměla právní důvod k užívání bytu a že stěžovatel jej naopak nikdy zcela užívat nepřestal.
16. Jak přitom správně obecné soudy poukázaly ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí i odbornou literaturou, trestný čin porušování domovní svobody podle § 178 trestního zákoníku chrání nedotknutelnost obydlí i proti vlastníku nemovitosti, v němž se nachází. Pro určení, kdo je tímto ustanovením chráněn, a kdo je naopak může porušit, tedy není relevantní to, kdo je de iure vlastníkem nemovitosti, kdo s ní v nejširším slova smyslu disponuje např. tím, že ji formálně označí za sídlo či provozovnu, ani ten, kdo v ní má uloženy věci, ale ten, kdo v ní má vytvořeno obydlí, v němž žije.
17. Odkazoval-li stěžovatel na nález sp. zn. I. ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014 (N 72/73 SbNU 315), pak Ústavní soud dodává, že tento odkaz je nepřiléhavý nynější věci. V bodě 22. odkazovaného nálezu Ústavní soud vysvětlil, že postih podle § 178 trestního zákoníku není vyloučen ani v případech, kdy se nabízela pachateli i možnost podání občanskoprávní žaloby, navíc se tento nález vztahoval k velmi specifické a skutkově značně odlišné věci, v níž tamní stěžovatel sám nemovitost vybudoval, neoprávněnými uživateli byla jeho dcera a zeť, tamní stěžovatel je informoval, že ji od určitého okamžiku užívají neoprávněně a několikrát je vyzval, ať ji opustí, sám ji přitom nikdy nadobro nepřestal užívat (viz bod 24. odkazovaného nálezu).
18. V nynější věci naopak stěžovatel předmětný byt získal od svého otce za účelem zajištění bytové potřeby rodiny, kterou stěžovatel založil s bývalou manželkou, byl to stěžovatel, kdo tuto rodinu opustil a z předmětného bytu se trvale odstěhoval s tím, že jej bývalá manželka může i nadále užívat, našel si jinou partnerku a založil s ní další rodinu, jeho bytová potřeba je zajištěna jinde, zatímco v předmětném bytě nadále uspokojují bytovou potřebu i děti, vůči nimž má vyživovací povinnost. Prakticky v žádném relevantním aspektu se tak stěžovatelova věc nepodobá případu, o němž Ústavní soud rozhodl odkazovaným nálezem.
19. Ohledně námitek 3) a 5) stěžovatel toliko opakuje některá skutková tvrzení, která jeho obhajobě konvenují, bez ohledu na to, že v řízení před obecnými soudy nebyla prokázána, nebo byla výslovně vyvrácena. Za stěžejní a stěžovatelem v ústavní stížnosti nerozporovaný skutkový závěr obecných soudů Ústavní soud považuje, že ani stěžovatel sám nepopíral, že se v inkriminované dny v předmětném bytě nacházel.
20. Stěžovatel tedy nevystavěl svou obhajobu na popírání existence předmětných skutků, ale na jejich právní kvalifikaci, neboť měl za to, že ke vstupu a setrvání v předmětném bytě byl oprávněn i bez výslovného svolení jeho obyvatel, což ostatně vyplývá i z textu ústavní stížnosti. Jelikož, jak uvedeno výše, obecné soudy ústavně konformně vyložily § 178 odst. 1 trestního zákoníku tak, že pouhé vlastnické právo k nemovitosti neimunizuje pachatele před trestní odpovědností podle tohoto ustanovení, a stěžovatel netvrdil ani to, že byl ohledně znaku oprávněnosti vstupu do předmětného bytu v omylu, již jen připuštěním, že se v něm v inkriminované dny nacházel, vykročil ze situace "tvrzení proti tvrzení", neboť v určující skutkové okolnosti se jeho tvrzení shodovalo s tvrzením jeho bývalé manželky, jejíž výpověď navíc byla, jak Nejvyšší soud připomněl, v souladu i s dalšími obecnými soudy konkrétně uvedenými důkazy, což stěžovatel opět ani v ústavní stížnosti nezpochybnil.
21. V té části, v níž stěžovatel namítá, že byly zamítnuty důkazní návrhy obhajoby, je námitka 3) nedostatečně konkrétní, neboť z ní nevyplývá, o které důkazy mělo jít a v čem stěžovatel spatřuje jejich zásadní důležitost pro odlišný výsledek řízení. Stěžovatel ani netvrdí a neprokazuje, že se mělo jednat o situaci tzv. opomenutého důkazu, pouze není spokojen s tím, že jeho důkazní návrhy byly zamítnuty. Při absenci přiblížení podstaty těchto důkazů a jejich významu pro rozhodnutí ve věci samé se Ústavní soud touto částí námitky 3) nemohl dále zabývat, neboť tím by již musel za stěžovatele dotvořit jeho vlastní argumentaci a následně se s ní sám vypořádat, což jeho úkolem není (srov. nález sp. zn. III. ÚS 808/2022 ze dne 2. 11. 2022).
22. Ani co do námitky 4) Ústavní soud nespatřuje důvodu odchýlit se od jejího vypořádání Nejvyšším soudem. Stěžovatel zjevně ve svých úvahách opomněl společné návětí popisu předmětných skutků, v němž bylo jednoznačně vyjádřeno, že stěžovatel do předmětného bytu vstupoval "bez souhlasu kohokoliv z obyvatel bytu", což odpovídá abstraktně formulovanému znaku "neoprávněně" v § 178 odst. 1 trestního zákoníku. V popisu každého ze tří neoprávněných vstupů stěžovatelem do předmětného bytu je pak uveden konkrétně způsob, jak do něj vnikl (viz výše bod 3.). Stěžovatel přitom toliko konkluduje, že "hypotéza" § 178 odst. 1 není naplněna, aniž by blíže zdůvodnil, který znak skutkové podstaty uvedené v tomto ustanovení dle jeho názoru nebyl skutkově vyjádřen v popisu předmětných skutků, a za těchto okolností Ústavní soud nemá důvodu se touto námitkou dále zabývat.
23. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení některého jeho ústavně zaručeného základního práva či svobody. Žádné takové flagrantní porušení neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu