Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Ch., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Veronikou Plickovou Dvořákovou, advokátkou se sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2022, č. j. 9 To 272/2022-132, a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 7. 2022, č. j. 3 T 93/2022-121, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 11 Listiny a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z předložených příloh se podává, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že odsouzený D. H., jenž byl uznán vinným přečinem podvodu, je povinen nahradit stěžovateli jako poškozenému náklady související s jeho účastí na trestním řízení, spočívající v přibrání zmocněnce, a to ve výši 13 068 Kč. Naopak návrh poškozeného co do přiznání náhrady nákladů ve výši 40 656 Kč okresní soud zamítl. Podle okresního soudu byl totiž návrh stěžovatele důvodný jen částečně, neboť stěžovateli jako poškozenému nebyl v rámci trestního řízení přiznán nárok na náhradu škody v penězích. Proto okresní soud při stanovení výše odměny za právní úkon stěžovatelova zmocněnce vycházel analogicky z ustanovení § 10 odst. 5 věty před středníkem vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "advokátní tarif"), podle kterého je částka 10 000 Kč tarifní hodnotou při zastupování poškozeného v trestním řízení ve věci náhrady újmy, jež byla poškozenému způsobena trestným činem; pokud byla poškozenému přisouzena jako náhrada újmy peněžní částka převyšující 10 000 Kč, považuje se za tarifní hodnotu tato peněžní částka. Proto okresní soud určil odměnu pro zmocněnce stěžovatele ve výši 1 500 Kč za každý úkon právní služby.
3. Následnou stížnost stěžovatele podanou podle § 141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Podle krajského soudu totiž okresní soud nijak nepochybil, uložil-li odsouzenému v souladu s § 154 odst. 2 tr. řádu povinnost, aby stěžovateli jako poškozenému uhradil částku 13 068 Kč, která představuje část toho, co poškozený požadoval jako úhradu nákladů, které mu vznikly s přibráním zmocněnce. Okresní soud rovněž v dané věci správně aplikoval § 10 odst. 5 advokátního tarifu, neboť v rámci trestního řízení nedošlo k přisouzení žádné peněžní částky jako náhrady újmy, která byla stěžovateli jako poškozenému způsobena trestným činem, neboť stěžovatel se ihned na počátku hlavního líčení prostřednictvím svého zmocněnce vzdal svého procesního práva na uplatnění nároku na náhradu škody v postavení poškozeného v rámci trestního řízení. Učinil tak proto, že svůj nárok na zaplacení částky 150 000 Kč (tzn. škody, kterou mu měl odsouzený způsobit) uplatnil v rámci civilního řízení před krajským soudem v rámci řízení pod sp. zn. 76 Cm 116/2021 a se svým nárokem byl zcela úspěšný. Rozhodnutí, zda bude poškozený v rámci trestního řízení uplatňovat náhradu škody, je čistě právem poškozeného, když v daném případě stěžovatel toto právo nejprve využil, ale později je vzal zpět právě s ohledem na rozsudek krajského soudu vydaný v rámci civilního řízení. Podle krajského soudu tedy nastala situace, jako by stěžovatel svůj procesní nárok na náhradu škody vůbec neuplatnil, a proto okresní soud postupoval správně, určil-li odměnu pro zmocněnce právě podle § 10 odst. 5 věty před středníkem advokátního tarifu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že základním principem v rámci trestního řízení při stanovení výše náhrady uplatňované poškozeným by měla být výše jemu způsobené škody (z ní by měla vycházet i náhrada výše nákladů zastoupení zmocněncem). Je potom podle stěžovatele nesprávný právní názor prezentovaný v ústavní stížností napadených usneseních, že stěžovatel jako poškozený pozbyl svých práv v rámci trestního řízení. Stěžovatel je totiž poškozeným bez ohledu na to, zdali mu nárok vůči odsouzenému byl přiznán i v rámci civilního řízení. Uložení povinnosti náhrady škody v rámci trestního řízení má pro poškozeného význam zejména v případě, je-li proti odsouzenému následně zahájeno insolvenční řízení. Prohlásil-li stěžovatel u hlavního líčení, že nadále netrvá na přiznání nároku na náhradu škody, ale požaduje, aby odsouzenému byla uložena obecně povinnost v rámci zkušební doby zaplatit způsobenou škodu, nelze to podle stěžovatele interpretovat tak, že se vzdal svého procesního práva. Nesprávný výklad, který v dané věci zvolily obecné soudy, nakonec může směřovat k tomu, že by vlastně nemusela být stěžovateli jako poškozenému v rámci trestního řízení přiznána náhrada na zastoupení zmocněncem žádná.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ústavní soud se totiž již ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Tak je tomu i v daném případě.
8. Veden právě zmíněnými obecnými východisky Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí poněkud dezinterpretuje. Rozhodnutí obecných soudů totiž jistě nelze vykládat tak, že pokud stěžovatel během hlavního líčení prohlásil, že již netrvá na přiznání náhrady škody ve výši 150 000 Kč, neboť tato mu byla přiznána rozhodnutím v rámci civilního řízení, se vlastně vzdal postavení poškozeného; ostatně opak plyne i jen z odůvodnění usnesení krajského soudu, kde je vysvětleno, že vzhledem k jeho procesnímu postupu je pro účely stanovení náhrady nákladů za zmocněnce nutno vycházet z toho, jako by stěžovatel jako poškozený v rámci trestního řízení žádnou škodu neuplatňoval. Ani krajský soud tedy o stěžovateli v rámci trestního řízení neuvažoval tak, že tento přestal být poškozeným. Ostatně se situací, která nastala v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, počítá i sám normotvůrce, když do právního předpisu [tedy do věty před středníkem v rámci odst. 5 § 10 advokátního tarifu] zahrnul náhradní tarifní hodnotu pro situaci, kdy je poškozený v rámci trestního řízení zcela po právu zastoupen zmocněncem, ale v rámci trestního řízení mu není přiznána náhrada újmy žádná [to ostatně není nic neobvyklého, jelikož poškození jsou běžně odkazováni se svým nárokem na náhradu škody (újmy) do civilního řízení, anebo je jim přisouzena v rámci trestního řízení náhrada újmy menší než 10 000 Kč].
9. Zjevně tedy nelze podmiňovat postavení poškozeného v rámci trestního řízení tím, aby mu v něm musela být přiznána náhrada škody (újmy). Opačný přístup by byl už pro právě vysvětlené důvody zcela nesprávný a obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích ani nenaznačují, že by snad za poškozeného v rámci trestního řízení považovaly jen osobu, které byla nějaká náhrada škody (újmy) v rámci trestního řízení přiznána. Proto neobstojí ani úvaha uvedená v samotném závěru ústavní stížnosti, že by vlastně poškozenému nemusela být - není-li mu přiznána v rámci trestního řízení náhrada škody (újmy) - přiznána náhrada za zastupování zmocněncem žádná.
10. Jak bylo totiž již vysvětleno, postavení poškozeného v rámci trestního řízení se jednoznačně nevyčerpává toliko okolností, zda mu byla nebo nebyla přiznána náhrada škody (újmy). I jen z protokolu o hlavním líčení, který sám stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil, je pak zjevné, že okresní soud postupoval přesně tak, jak stěžovatel prostřednictvím svého zmocněnce navrhoval, tedy v rámci rozhodnutí o vině a trestu obžalovaného mu neuložil konkrétní povinnost nahradit stěžovateli jako poškozenému přesně stanovenou výši škody, nicméně mu uložil, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. I z tohoto výroku je zjevné že ani okresní soud neuvažoval o stěžovateli tak, že by tento snad pozbyl svých práv náležejících mu jako osobě poškozené trestnou činností.
11. V návaznosti na argumentaci uváděnou stěžovatelem v ústavní stížnosti musí Ústavní soud ještě doplnit, že zjevně advokátní tarif vychází z toho, že odměna zástupce za zastupování klienta a s tím spojená další náhrada nákladů řízení evidentně závisí na tom, o jak komplikovanou věc v konkrétním případě jde a s jakou odpovědností je konkrétní výkon zastupování spojen. Lze pak s jistou mírou zjednodušení akceptovat, že hájí-li zástupce (zmocněnec) práva klienta například v tom smyslu, aby mu bylo soudem přiznáno mnohdy i nemalé peněžité plnění, pak je spravedlivé, aby odměna zástupce reflektovala i výši finančního obnosu, o nějž v rámci tohoto řízení před soudem jde. Z výše uvedené rekapitulace je ovšem zjevné, že stěžovatel již na počátku hlavního líčení uvedl, že na přiznání jím původně nárokované částky na náhradu škody netrvá. Naopak lze předpokládat - a stěžovatel k tomu v ústavní stížnosti opak netvrdí - že v rámci civilního řízení, v němž mu byla jím žalovaná částka 150 000 Kč (představující v rámci trestního řízení náhradu škody) přiznána, by právě výše této majetkové hodnoty představovala určující veličinu mimo jiné pro stanovení náhrady za jeden úkon právní služby v tomto řízení. Stěžovatel se pak v ústavní stížnosti nevyjadřuje k tomu, zda byl v rámci uvedeného civilního řízení rovněž právně zastoupen; i v tomto kontextu ale nutno stěžovatelův nárok hodnotit.
12. Podle Ústavního soudu je tedy možno uzavřít, že obecné soudy, rozhodující o povinnosti odsouzeného nahradit stěžovateli jako poškozenému náklady související s jeho zastoupením zmocněncem, postupovaly v souladu s pro věc relevantními právními předpisy a jejich smyslem a výsledek jejich rozhodnutí Ústavní soud hodnotí jako logický a ústavně nikterak nevybočující. Obecné soudy totiž neopomněly, že stěžovatel jako poškozený měl právo se trestního řízení účastnit a nechat se v něm zastupovat zmocněncem, s čímž jsou přirozeně spojeny náklady, které musí odsouzený uhradit. Na druhou stranu ocenění rizika v rámci řízení, v němž stěžovatel pro sebe nárokoval náhradu škody (způsobené mu trestnou činností odsouzeného) bylo nutno eventuálně zohlednit v rámci jiného - civilního - řízení a nikoliv v rámci řízení o vině a trestu odsouzeného, neboť v rámci něho nebylo vzhledem k procesnímu postupu stěžovatele o uvedené částce vůbec rozhodováno. Na uvedeném pak nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že odsouzenému byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil jím způsobenou škodu.
13. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu