Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Wildta, Ph. D., sídlem Bohuslava Martinů 1038/20, Hradec Králové, insolvenčního správce dlužníka Ing. Tomáše Rothscheina, zastoupeného Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, sídlem Čechova 396, Česká Třebová, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2018 č. j. 32 Cdo 912/2018-122, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní korporace D U K O R s. r. o., sídlem Trstěnická 932, Litomyšl, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práva, na soudní ochranu, na přístup k zákonnému soudci a v důsledku toho i práva na spravedlivý proces.
2. Z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") sp. zn. 6 C 91/2016 se podává, že stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 103 245 Kč s příslušenstvím, kterou údajně dlužila, když insolvenčnímu dlužníkovi neuhradila kupní ceny za dodané zboží. Po vydání platebního rozkazu a jeho zrušení v důsledku podaného odporu proběhlo před okresním soudem dokazování a po jeho skončení okresní soud rozsudkem ze dne 4. 5. 2017 č. j. 6 C 91/2016-79 žalobu zamítl (I. výrok) s odůvodněním, že při uzavírání kupních smluv byla vedlejší účastnice insolvenčním dlužníkem uvedena v omyl o osobě prodávající, když důvodem uzavření kupních smluv byla skutečnost, že dodáním zboží obchodní korporací BOSCO s. r. o. (pozn. jednatelem této korporace byl insolvenční dlužník) dojde po vzájemném započtení pohledávek ke snížení dluhu obchodní korporace BOSCO s. r. o. na nájemném u vedlejší účastnice. Současně uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok).
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") vyhodnotil jako nedůvodné, a proto rozsudek okresního soudu rozsudkem ze dne 24. 10. 2017 č. j. 23 Co 242/2017-100, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 11. 2017 č. j. 23 Co 242/2017-106, potvrdil (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok).
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, které považoval za přípustné podle § 237 o. s. ř. (jehož obsah ocitoval). Dále uvedl, že konkrétně je třeba posoudit, zda lze považovat konkludentně uzavřenou kupní smlouvu za neplatnou za situace, kdy kupující nikterak před jejím uzavřením svou vůli tuto uzavřít s konkrétním subjektem neprojevila, a to jenom proto, že v důsledku tohoto svého údajného omylu nemůže na kupní cenu započíst svou tvrzenou pohledávku, a zda lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu v tom směru, že uzavření kupní smlouvy za účelem započtení kupní ceny na pohledávku kupujícího za prodávajícím je za situace, kdy prodávajícímu není tento úmysl kupujícího znám, standardním jednáním.
Napadané rozhodnutí je podle stěžovatele v rozporu se zákonem i ustálenou judikaturou, a je pro něj překvapivým projevem libovůle obou soudů nižších stupňů, vedoucím až k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 8. 2018 č. j. 32 Cdo 912/2018-122 dovolání odmítl pro nepřípustnost. Připomenul dikci příslušných ustanovení občanského soudního řádu, odkázal na vlastní judikaturu i na judikaturní závěry Ústavního soudu a konstatoval, že stěžovatel nedostál stanoveným požadavkům.
Konkrétně uvedl, že stěžovatel se v dovolání omezil pouze na doslovnou citaci § 237 o. s. ř., že sice namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s "insolvenčním zákonem i s ustálenou judikaturou", příslušné judikaturní závěry však nikterak neoznačil, a uzavřel, že nedostatek obligatorních náležitostí je vadou, která brání pokračování v dovolacím řízení.
5. Tvrzení o porušení základních práv (bod 1.) stěžovatel dokládá citací z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2869/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a namítá, že jeho dovolání obsahovalo řádné vymezení přípustnosti dovolání, když jeho argumentace uvedené v čl. II a III. dovolání byla nepochybně argumentací spočívající v porušení jeho základních práv, kterou se Nejvyšší soud v rámci posouzení přípustnosti měl zabývat, a nepostupoval-li takto vstřícně vůči uplatnění jeho subjektivních práv, vedlo jeho rozhodnutí k odepření přístupu k dovolacímu soudu jako zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a tím i k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (v tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 3151/17 ).
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadl rozsudek krajského soudu s obsahem podstatným způsobem parafrázovaným výše (bod 4. i. p.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání (zařazeného ve vyžádaném spise okresního soudu na č. l. 113 až 114) se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelovo dovolání je vadné, protože neobsahuje předepsané obsahové náležitosti, tudíž Nejvyšší soud nemohl v dovolacím řízení pokračovat.
8. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 ), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel.
Z obsahu stěžovatelova stručného dovolání plyne nepochopení příslušné právní úpravy, zejména nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle § 237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26.
6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 ).
9. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (v lednu 2018) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu