Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Bc. Lenky Peroutkové, 2/ Jiřího Peroutky a 3/ Ivy Peroutkové, všech společně zastoupených JUDr. Ing. Michalem Čapkem, advokátem se sídlem Na Boubín 203, Písek, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2022 č. j. 19 Co 1023/2022-205, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelé se domáhali určení, že jejich otec Jiří Peroutka je vlastníkem bytové jednotky č. X1 nacházející se v budově č. p. X v P. s podílem na společných částech domu a pozemku o velikosti 75/1312 (dále jen "bytová jednotka") s odůvodněním, že k uzavření kupní smlouvy na předmětnou bytovou jednotku došlo v rozporu s dobrými mravy. Nalézací soud řízení zastavil podle ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. z důvodu zpětvzetí žaloby stěžovateli, přičemž ve věci dosud nebylo jednáno. O nákladech řízení rozhodl za použití ustanovení § 150 o. s. ř. tak, že právo na náhradu nákladů řízení žalované nepřiznal, neboť vzal v úvahu, že stěžovatelé podávali žalobu především s úmyslem ochránit svého otce. Odvolací soud změnil výrok II. nalézacího soudu tak, že každý ze stěžovatelů je povinen zaplatit žalované v souladu s § 146 odst. 2 o. s. ř. na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 23 056,66 Kč.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se zásadou spravedlnosti. Byli nuceni uhradit desítky tisíc korun žalované, která fakticky připravila jejich otce o bydlení, přičemž zneužila duševní nemoci osoby, která jí plně důvěřovala a se kterou uzavřela kupní smlouvu na bytovou jednotku v rozporu s dobrými mravy. Obecné právní předpisy dle jejich názoru nemohou postihnout tuto situaci a stěžovatelé se tak obrací na Ústavní soud, neboť jsou přesvědčeni, že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje principům zakotveným v Listině.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole.
5. Shora uvedená pochybení ovšem Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Jak je z obsahu napadeného usnesení krajského soudu zřejmé, jmenovaný soud se otázkou náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovateli a žalovanou zabýval a shledal, že nalézací soud nepřihlédl k postoji účastníků v průběhu řízení, ani k tomu, jak by se nepřiznání náhrady nákladů řízení spočívající v nákladech za právní zastoupení dotklo majetkových poměrů žalované. Z uvedených důvodů považoval krajský soud za nepřiměřené, aby žalované nebyly přiznány náklady řízení, neboť procesní zavinění je na straně stěžovatelů.
6. Pakliže jsou stěžovatelé nespokojeni s tím, že krajský soud nevyužil moderační právo, pak k tomu Ústavní soud stručně uvádí, že využití moderačního práva je možností, nikoli povinností obecného soudu. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že pokud by přezkoumával stěžovateli tvrzené okolnosti zvláštního zřetele (především rozpor kupní smlouvy s dobrými mravy a okolnosti jejího uzavření), předjímal by tím rozhodování obecných soudů, neboť jak plyne z ústavní stížnosti, soudem ustanovený opatrovník jejich otce již podal návrh na nařízení předběžného opatření, kterému bylo vyhověno a je již zapsáno v katastru nemovitostí.
7. Úvahy krajského soudu jsou podle Ústavního soudu přesvědčivé, jasné a logické a jeho závěru nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Svůj postup řádně odůvodnil a jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
8. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecného soudu. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu