Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. R., zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Beníčkem, advokátem, sídlem Fügnerovo nábřeží 2809, Zlín, proti výroku I a III rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 170/2024-50 ze dne 26. září 2025, výroku II a III rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 56/2023-70 ze dne 30. května 2024, výroku II rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 35447/23/5000-10611-712244 ze dne 20. října 2023 a výroku I a II rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu č. j. 177320/22/4300-13823-704691 ze dne 25. října 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Odvolacího finanční ředitelství a Specializovaného finančního úřadu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Specializovaný finanční úřad (správce daně) vyzval stěžovatele jako provozovatele hazardní hry, kterou provozoval prostřednictvím celkem 28 ks technických zařízení, k jejichž provozu nebylo vydáno povolovacím orgánem povolení, k podání daňového přiznání k dani z hazardních her za zdaňovací období 3. čtvrtletí a 4. čtvrtletí roku 2019. Stěžovatel na výzvy ve stanoveném termínu ani později nereagoval, marným uplynutím lhůty uvedené ve výzvách tedy došlo k zahájení doměřovacího řízení z moci úřední ve smyslu § 12 odst. 3 zákona o dani z hazardních her. Správce daně zahájil 6. října 2021 se stěžovatelem daňovou kontrolu, na podkladě jejíchž výsledků vydal 25. října 2022 dodatečné platební výměry, kterými doměřil stěžovateli podle pomůcek daň z hazardních her za 3. čtvrtletí roku 2019 ve výši 1 080 310 Kč a stanovil penále ve výši 216 062 Kč, a daň z hazardních her za 4. čtvrtletí roku 2019 ve výši 257 600 Kč a penále ve výši 51 520 Kč. V průběhu řízení před správcem daně byl stěžovatel za provozování shora specifikovaných technických zařízení v označených provozovnách za období nejméně od 1. srpna 2019 do 2. října 2019 odsouzen za přečin neoprávněného provozování hazardní hry podle § 252 odst. 1 trestního zákoníku.
3. Proti dodatečným platebním výměrům podal stěžovatel odvolání, které Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím z 20. října 2023 zamítlo, a první (výrokem I) i druhý (výrokem II) platební výměr potvrdilo.
4. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství podal stěžovatel žalobu. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem výrok I rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok I), v rozsahu napadajícím výrok II rozhodnutí žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Shledal důvodnou námitku stěžovatele poukazující na nepřiměřenost výše daně stanovené podle pomůcek za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2019. Ohledně dodatečného platebního výměru za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2019 se krajský soud ztotožnil s postupem správce daně, žalobním námitkám v této části žaloby proto nepřisvědčil.
5. Proti rozsudku krajského soudu podali kasační stížnost stěžovatel (proti zamítavému výroku II) i Odvolací finanční ředitelství (proti zrušujícímu výroku I). Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl (výrok I), zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku I a III, a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Stěžovateli stanovenou minimální dílčí daň za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2019 ve výši 257 6000 Kč shledal za vypočtenou v souladu s § 5 odst. 3 a 4 zákona o dani z hazardních her. Se závěrem krajského soudu o nepřiměřenosti výše daně stanovené podle pomůcek za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2019 nesouhlasil a konstatoval, že se Odvolací finanční ředitelství žádného excesu při stanovení daně podle pomůcek, který by odůvodňoval zrušení napadeného rozhodnutí, nedopustilo.
6. Stěžovatel nesouhlasí s výší daně doměřené mu za období 4. čtvrtletí roku 2019, kdy provozoval technické zařízení pouze 2 dny, což odpovídá jen 2,1 % z daného období. Po 2. říjnu 2019 již žádná technická zařízení neprovozoval, protože mu byla zabavena celní správou. Přestože mu byla stanovena daň minimální, stěžovatel ji považuje za doměřenou v extrémním rozporu s dobou provozu technických zařízení i jejich ekonomickým výnosem, a poukazuje na její rdousící efekt.
7. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
8. Stěžovatel podává ústavní stížnost (jen) proti rozhodnutím, kterými bylo rozhodováno o doměření daně z hazardních her za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2019. Tedy proti platebnímu výměru č. j. 177320/22/4300-13823-704691 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství o odvolání proti tomuto platebnímu výměru a navazujícím rozhodnutím správních soudů v částech (výrocích), kterými byla v tomto rozsahu zamítnuta žaloba i kasační stížnost stěžovatele. Ohledně daně z hazardních her doměřené stěžovateli za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2019 (platebním výměrem č. j. 177292/22/4300-13823-704691) řízení před krajským soudem (poté, co Nejvyšší správní soud zrušil výrok, kterým krajský soud zrušil zamítavé odvolací rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství) dále pokračuje před krajským soudem a jeho přezkum není předmětem přezkumu Ústavního soudu.
9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
10. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu (bod 44) vyplývá, že nezákonnost postupu správce daně při stanovení daně podle pomůcek za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2019 (kdy správce daně nebral v úvahu z inventurních listů vyplývající výraznou disproporci mezi průměrnou výší vyplacených finančních prostředků na 1 herní pozici a 1 den v brněnských provozovnách stěžovatele a brněnských provozovnách srovnatelného subjektu), nemohla nijak ovlivnit výsledek řízení a výši doměřené daně za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2019. Správce daně totiž vycházel z toho, že stěžovatel v tomto období provozoval technická zařízení pouze 2 dny, v důsledku čehož mu stanovil minimální dílčí daň podle § 5 odst. 4 zákona o dani z hazardních her.
11. Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůraznil, že pro určení minimální dílčí daně z technických her je rozhodující, zda byla konkrétní herní pozice povolena v daném zdaňovacím období, tj. alespoň jeden den v tomto zdaňovacím období. Stěžovatel provozoval technická zařízení 2 dny z celkových 92, tj. 2,1 % zdaňovacího období 4. čtvrtletí roku 2019, správce daně proto byl povinen postupovat při výpočtu dílčí daně z technických her v souladu s § 5 odst. 3 a 4 zákona o dani z hazardních her, tedy vypočítat minimální dílčí daň z technických her za celé zdaňovací období, nikoli jen za jeho část.
12. Minimální dílčí daň z technických her je stanovena v § 5 odst. 4 zákona o dani z hazardních her v rozhodném znění jako součin součtu herních pozic jednotlivých povolených koncových zařízení uvedených v povolení k umístění herního prostoru a částky 9 200 Kč. Stěžovatel uvádí, že si je vědom znění § 5 zákona o dani z hazardních her, přesto má za to, že je doměřená daň nepřiměřeně vysoká. Jeho konstrukce výkladu citovaného ustanovení, podle které by namísto pevně (bez ohledu na počet dní, po které je v rámci zdaňovacího období provozováno technické zařízení) v zákoně stanovené částky 9 200 Kč za celé zdaňovací období mělo jít o částku 100 Kč za jeden den provozování zařízení, je pouhou polemikou nad textem zákona.
13. Ústavní soud se otázkou výkladu § 5 odst. 3 a 4 zákona o dani z hazardních her již dříve zabýval. V usnesení
sp. zn. III. ÚS 630/25
ze dne 17. července 2025 uvedl, že daň z hazardních her je ekonomickým nástrojem regulace hazardních her, jejímž prostřednictvím stát ovlivňuje trh s hazardními hrami. Stát, resp. zákonodárce tak může uvalit na určité hazardní hry, jejichž provozování chce omezit, vyšší sazbu daně než na ostatní hry nebo pro ně zavést specifický ostatní konstrukční prvek daně. Minimální daň upravená v § 5 odst. 4 zákona o dani z hazardních her je právě takovým specifickým prvkem. Jedná se o obdobu jakéhosi daňového paušálu, přičemž k tomu, aby v daném zdaňovacím období vznikla daňová povinnost, postačí, je-li předmět daně naplněn alespoň v jeden okamžik, který do tohoto období spadá. To znamená, že provozovateli hazardní hry vznikne daňová povinnost k dani z hazardních her i tehdy, bude-li provozovat hazardní hru např. pouze hodinu v daném zdaňovacím období. Tento princip je vtělen do zákona o dani z hazardních her od jeho přijetí, je uveden v důvodové zprávě (k § 5 tohoto zákona), zdůrazňuje ho i odborná literatura (BOHÁČ, R., KRASULOVÁ, H. Zákon o dani z hazardních her: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-07-03]. ASPI_ID KO187_2016CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X). V citovaném usnesení Ústavní soud uzavřel, že není pochyb o tom, že se jedná o přísnou úpravu, nicméně je předvídatelně stanovena zákonem pro všechny subjekty, které se rozhodnou v této oblasti podnikat. Dodal, že ústavnost srovnatelné zákonné úpravy prověřil Ústavní soud již v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 15/15
ze dne 30. ledna 2018.
14. Ústavní soud nemá důvod se od těchto svých závěrů odchýlit ani v nyní posuzované věci. Postupoval-li tedy správce daně při stanovení dílčí daně z technických her za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2019 v souladu s § 5 zákona o dani z hazardních her a Odvolací finanční ředitelství i správní soudy označily tento jeho postup v napadených rozhodnutích za správný, nelze jejich závěrům z pohledu ústavnosti nic vytknout. Správní soudy se se všemi námitkami stěžovatele vypořádaly, a to včetně námitky rdousícího efektu daně (body 43 a 44 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
15. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 14. ledna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu