Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace DEREO, spol. s r. o., sídlem Plzeňská 2561/164, Praha 5 - Smíchov, zastoupené Mgr. Janem Hejdukem, advokátem, sídlem Nad Primaskou 1179/27, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2018 č. j. 69 Co 130/2018-213 a usnesení Mgr. Jana Beneše, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha-západ ze dne 21. března 2018 č. j. 191 EX 2809/16-182, za účasti Městského soudu v Praze a Mgr. Jana Beneše, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha-západ, jako účastníků řízení, a Pavla Mráze, Richarda Opice a obchodní korporace DOS-SERVIS autodoprava s. r. o., sídlem Holušická 2221/3, Praha 4 - Chodov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že soudní exekutor Mgr. Jan Beneš, Exekutorský úřad Praha-západ, usnesením ze dne 21. 3. 2018 č. j. 191 EX 2809/16-182 uložil stěžovatelce pořádkovou pokutu ve výši 50 000 Kč. Rozhodnutí odůvodnil tím, že Obvodní soud pro Prahu 4 ho pověřil provedením exekuce na majetek obchodní společnosti DOS-SERVIS autodoprava s. r. o., která byla zahájena dne 4. 5. 2016. K tomuto dni soudní exekutor v registru vozidel zjistil, že uvedená společnost byla zapsána jako provozovatel celkem 34 motorových vozidel, které byly ve vlastnictví leasingové společnosti.
Tato vozidla byla však v mezidobí prostředníkem prodána stěžovatelce (ta se podle registru vozidel stala jejich vlastníkem ke dni 6. 10. 2017). Stěžovatelka přitom tato vozidla podle svého tvrzení koupila za účelem dalšího prodeje. Protože soudní exekutor ověřil z registru motorových vozidel, že ke dni 7. 2. 2018 je v něm jako vlastník vozidel vedena stěžovatelka, vyzval ji dne 8. 2. 2018 k odevzdání předmětných vozidel. Nato stěžovatelka soudnímu exekutorovi sdělila, že vozidla již nemá ve svém vlastnictví, neboť je prodala třetím osobám.
Exekutor tedy stěžovatelku opětovně vyzval k odevzdání vozidel, což ale stěžovatelka odmítla s tím, že jí exekutor nemá obtěžovat svými nesmyslnými požadavky, a na další jeho výzvy nebude reflektovat. Za této situace soudní exekutor shledal, že stěžovatelka hrubě ztížila postup exekučního řízení, neboť opakovaně neuposlechla jeho výzvy k vydání předmětných vozidel, a proto stěžovatelce uložil pořádkovou pokutu ve výši 50 000 Kč. Toto jeho rozhodnutí Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil, neboť stěžovatelka sice podle městského soudu tvrdila, ale ničím neprokázala, že předmětná vozidla nabyla v dobré víře na základě kupní smlouvy uzavřené s osobou odlišnou od obou povinných a že tato vozidla (znovu) prodala dříve, než jí byly doručeny námitky neplatnosti vznesené soudním exekutorem.
3. Stěžovatelka s daným postupem nesouhlasí, neboť podle jejího názoru exekutorovi poskytla veškerou možnou součinnost, navíc výše pokuty je podle jejího názoru nepřiměřená.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci stěžovatelky neshledal.
6. Soudní exekutor v ústavní stížností napadeném rozhodnutí mimo jiné uvádí, že v situaci, kdy nákup vozidel od třetí osoby (odlišné od povinných) a jejich následný prodej stěžovatelka dokládala (což sama v ústavní stížnosti potvrzuje) kupní smlouvou uzavřenou mezi ní jako kupující a tam uvedeným subjektem jako prodávajícím, kdy tato okolnost však nebyla v souladu s údaji plynoucími z evidence (registru) vozidel, vyzval soudní exekutor stěžovatelku opakovaně k vydání těchto vozidel. Ta měla podle napadeného rozhodnutí - na což stěžovatelka v ústavní stížnosti šířeji nereaguje - mimo jiné uvést, že jí exekutor nemá obtěžovat svými nesmyslnými požadavky.
Za této situace ovšem Ústavní soud neshledal postup soudního exekutora i vzhledem k hodnotě vozidel - ať už jich bylo 15 nebo přes 30 - jako nepřiměřený, když stěžovatelka neuvedla stav v registru vozidel po dlouhou dobu do souladu s realitou (v ústavní stížnosti se k tomuto aspektu dostatečně nevyjadřuje). V ústavní stížnosti naopak uvádí, že další (zejména finanční) podklady o nákupu, respektive o dalším prodeji vozidel předložila mimo jiné Policii České republiky. Sdělila-li za tohoto stavu stěžovatelka exekutorovi, že jí nadále nemá obtěžovat, nebyl její přístup vůči exekutorovi adekvátní a přikročil-li tento k uložení pokuty, nelze mít jeho postup za ústavně nekonformní, stejně jako ho již akceptoval městský soud v ústavní stížností napadeném usnesení.
7. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu