III.ÚS 3583/25 ze dne 19. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Volného, zastoupeného Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem, sídlem náměstí Míru 40, Domažlice, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. října 2025 č. j. 61 Co 189/2025-134, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud")s tvrzením, že porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 6. 2025 č. j. 13 C 388/2024-117, rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli částku 19 000 Kč s příslušenstvím, současně zamítl žalobu co do částky 23 875 Kč s příslušenstvím (výroky I. a II.) a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 30 785,90 Kč (výrok III.). Okresní soud rozhodoval o žalobě stěžovatele na zaplacení 42 875 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem - nepřiměřenou délkou soudního řízení, konkrétně incidenčního sporu vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 153 ICm 409/2017.
Soud konstatoval, že základní výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, představovaná částkou 95 000 Kč za délku řízení 7 let a 4 měsíce byla postupně navyšována - na základě stanoviska vedlejší účastnice - o 10 % za postup soudu vedoucí k prodloužení délky řízení, dále ponižována o 10 % za vedení řízení na třech stupních soudní soustavy a o 10 % z důvodu skutkové složitosti řízení a dále opět navyšována o 20 % na základě úvahy soudu v projednávané věci. Celkem bylo třeba částku 95 000 Kč navýšit o 10 %, takže celková výše náhrady nemajetkové újmy činí 104 500 Kč, z čehož byla stěžovateli uhrazena částka 85 500 Kč; k úhradě zbývala částka 19 000 Kč, jejíž úhradu uložil soud vedlejší účastnici.
3. Krajský soud rozhodl k odvolání vedlejší účastnice proti výrokům I. a III. rozsudku okresního soudu tak, že jej ve výroku I. potvrdil co do povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli částku 9 500 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu jej změnil tak, že žalobu zamítl i co do částky 9 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Soud dospěl k závěru, že je namístě základní výši náhrady nemajetkové újmy zvýšit jen o 10 %, tj. o částku 9 500 Kč.
Podle soudu bylo v zájmu účastníků incidenčního sporu, aby tento dále pokračoval i po rozhodnutí Nejvyššího soudu, byť incidenční řízení již bylo skončeno; Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil navíc až poté, co insolvenční řízení již bylo skončeno, přesto věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. I z této skutečnosti krajský soud dovodil, že v posuzované věci bylo možno v incidenčním sporu pokračovat i po skončení insolvenčního řízení, avšak stěžovatel vzal své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zpět.
V takovém případě by však řízení trvalo nepochybně déle, a proto shledal potřebu zvýšení základní výše náhrady o 10 %. Stran nákladů řízení vycházel krajský soud z částečné změny napadeného rozsudku okresního soudu; vzhledem k tomu, že v řízení byl každý z účastníků jen částečně úspěšný, soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu neshledal předpoklady pro postup podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.
s. ř."), protože v posuzované věci nelze podle něj vycházet z toho, že by výše plnění závisela na úvaze soudu (při stanovení výše nároku soudy vychází z kritérií stanovených zákonem).
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že krajský soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a se zákonem, protože zcela překvapivě "negoval" smysl a účel § 192 odst. 3 ve spojení s § 410 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Krajský soud náležitě argumentačně nereagoval a nerozporoval správné závěry okresního soudu; své odlišné úvahy nepodpořil relevantní judikaturou, která se se závěry okresního soudu vypořádává, případně sám nepředložil vlastní argumentaci. V důsledku toho postrádá napadený rozsudek krajského soudu řádné a logické odůvodnění.
5. Dále stěžovatel brojí proti závěrům krajského soudu o nákladech řízení a poukazuje na závěry nálezu ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 2608/23
. Uvádí, že vedlejší účastnice nárok částečně uznala a v ostatním závisela výše plnění na úvaze soudu podle § 136 o. s. ř. Přestože jde "pouze" o rozhodnutí o nákladech řízení, považuje stěžovatel toto posouzení za zásadní, neboť judikatura v této otázce "není dosud ustálena" a řada soudů rozhoduje opakovaně v rozporu s ústavním pořádkem. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud shledal v posuzované věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti.
7. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. 8. Stěžovatel se v nyní posuzované věci domáhá přezkumu rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 9 500 Kč s příslušenstvím, tedy v tzv. bagatelní výši. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv.
bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ). Žádné tvrzení, z něhož by bylo patrné, že tato částka i přes svou tzv. bagatelní výši představuje pro stěžovatele nepřiměřenou újmu, neuvádí. Stěžovatel polemizuje s kvalitou odůvodnění napadeného rozsudku a úvahami krajského soudu, který neshledal v nyní posuzované věci důvody pro zvýšení náhrady o 20 %, ale pouze o 10 %.
9. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje též proti výroku II. napadeného rozsudku krajského soudu o nákladech řízení. K problematice nákladů řízení se však Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávními přezkumu [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307)]. Ústavní soud není "nejvyšším nákladovým soudem" (srov. nález ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24 ); jeho úkolem rozhodně není podrobná kontrola závěrů každého nákladového rozhodnutí [např. nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3318/21
(N 54/111 SbNU 346)]. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že stěžovatel musí poukázat na mimořádné okolnosti, které činí jeho případ ústavněprávně dostatečně významným. Jen tehdy je namístě, aby Ústavní soud vystoupil na ochranu základních práv při rozhodování o nákladech řízení a jejich náhradě; jinak se zdrží bližšího přezkumu [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.)].
10. Ústavnímu soudu je známa jeho judikatura, podle níž je třeba ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, v němž žalobce prokáže základ svého nároku, postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznat žalobci plnou náhradu nákladů řízení, popřípadě řádně odůvodnit postup opačný (srov. nález ze dne 4. 6. 2025 sp. zn. III. ÚS 2456/24 ). V nyní posuzované věci je však třeba zohlednit rovněž její individuální okolnosti, a to konkrétně výši okresním soudem přiznaných nákladů řízení, v tzv. bagatelní výši (30 785,90 Kč, přičemž při výpočtu vycházel z přiznané částky náhrady ve výši 19 000 Kč; pozn.: výši nákladů v odvolacím řízení stěžovatel v ústavní stížnosti nespecifikuje).
11. Ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.) Ústavní soud nad rámec již uvedených závěrů k otázce nákladů řízení (viz výše bod 9) konstatoval, že ve věci musí být dány "o to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele", pokud sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti". Požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona.
12. V nyní posuzované věci stěžovatel přitom netvrdí žádné natolik mimořádné okolnosti, které by - ve smyslu výše uvedených judikaturních požadavků - činily právě jeho případ významným z pohledu ústavněprávního, popřípadě, že by pro něj uvedená částka představovala nepřiměřenou újmu. Pouze obecně poukazuje na zásadní význam posouzení daného stavu, a to s ohledem na nedostatečně ustálenou judikaturu v otázce nákladů řízení, resp. na rozhodování obecných soudů v rozporu s ústavním pořádkem. Takové obecné argumenty však nemohou ve světle výše uvedeného obstát, a to tím spíše, že si stěžovatel je vědom přístupu Ústavního soudu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (jeho zmínka, že "ústavněprávní hodnota sporu" převáží nad "kvantitativní stránkou věci").
Obdobně stěžovatel nezmiňuje, že by daná částka i přes svou bagatelnost, resp. její nepřiznání pro něj představovalo nepřiměřenou újmu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 ). Ústavní soud z těchto důvodů již nepřistoupil k věcnému přezkumu ústavní stížnosti stěžovatele; to však neznamená, že by obecnými soudy v jiných sporech neměla být nadále dodržována jeho zavedená judikaturní praxe.
13. Lze proto uzavřít, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 19. března 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu