Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Petrem Sémem, advokátem, sídlem 28. října 1610/95, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. září 2018 č. j. 6 T 63/2018-249, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, P. K. a Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky, sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení se podává, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku podal u Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") obžalobu na P. K. pro přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). K trestnímu řízení se připojili jako poškození stěžovatel se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích a Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra s nárokem na náhradu škody.
3. Napadeným usnesením okresní soud podle § 206 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), v uvedené trestní věci oba poškozené nepřipustil s jejich nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích k hlavnímu líčení. Své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že bylo postaveno najisto, že obžalovaný se vytýkaného jednání dopustil v rámci svého zaměstnání při výkonu sjednaného druhu práce pro svého zaměstnavatele, který tak podle pracovně právních předpisů odpovídá za způsobenou škodu, a který může úspěšně v rámci trestního řízení uplatnit vůči obžalovanému nárok na náhradu škody. Současně konstatoval, že ostatní práva poškozených daná jim trestním řádem zůstávají tímto rozhodnutím nedotčena.
4. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že se okresní soud napadeným usnesením ocitl mimo rámec zákonné úpravy. Domnívá se, že zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, který obsahuje speciální úpravu náhrady škody a nemajetkové újmy v pracovněprávních vztazích, nelze na předmětnou věc použít. Jedinou použitelnou úpravou je dle jeho názoru obecná civilní úprava (§ 2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Jejím výkladem dospívá k závěru, že v předmětné trestní věci není zřejmé, že by mu nepříslušela práva poškozeného v adhezním řízení.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé).
7. Poškozený je samostatnou stranou v trestním řízení, nadanou mnoha procesními právy, včetně oprávnění navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu, která mu byla obžalovaným způsobena (viz § 12 odst. 6, § 43 tr. řádu). Ústavní soud však současně opakovaně připomíná, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o subjektivní práva poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby, ale o zájem státu na tom, aby bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje jako trestné. Základním účelem trestního řízení totiž je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni. Proto samotné založení práv poškozeného v trestním řádu nezakládá žádné základní právo na uplatnění trestněprávní "satisfakce" proti jinému, byť by šlo o obžalovaného [srov. usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99
(U 29/14 SbNU 291), usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96
(U 5/7 SbNU 343) nebo usnesení ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 3828/16
, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Zakotvení práv poškozeného směřujících k náhradě škody (nemajetkové újmy) do trestního řádu Ústavní soud chápe spíše jako dobrodiní zákona dané zákonodárcem [viz nález ze dne 9. 6. 2008 sp. zn. I. ÚS 1587/07
(N 104/49 SbNU 531)].
8. Ústavní soud opakovaně uvádí, že adhezní řízení není jediným způsobem, kterým se poškozený může domáhat svých práv či nároků, ale lze tak učinit i samostatně v řízení před civilními soudy, které má v těchto věcech fakticky přednost, což vyplývá jednak výslovně z § 43 odst. 3 tr. řádu a logicky též z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, nýbrž mají právo odkázat poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních (viz § 228 a § 229 tr. řádu). Proto nemůže dojít k zásahu do základních práv poškozeného, není-li o nároku na náhradu škody (nemajetkové újmy) v trestním řízení rozhodnuto (srov. též usnesení ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 2725/07
nebo ze dne 12. 7. 2016
sp. zn. II. ÚS 1177/16
). I s ohledem na takto vytýčené postavení poškozeného a podstatu adhezního řízení proto Ústavní soud v minulosti konstatoval, že rozhodnutí o tom, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody v trestním řízení, se ústavněprávnímu přezkumu z podnětu individuální ústavní stížnosti vymyká právě proto, že poškozený může vždy podat občanskoprávní žalobu.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal ani v nyní posuzované věci ústavní stížnost stěžovatele jako poškozeného opodstatněnou. Jeho soukromoprávní nároky jsou za situace, kdy mu oproti jeho názoru okresní soud takové postavení v trestním řízení nepřiznal, adekvátně zajištěny příslušnými občanskoprávními instituty. Stěžovatel má či měl ve své dispozici procesní prostředek k ochraně svých subjektivních práv, kterým je žaloba u příslušného soudu v občanském soudním řízení. Ochranu jakýchkoliv základních práv a svobod je přitom třeba vždy chápat v dimenzi materiální, nikoliv formální.
Existuje-li totiž v právním řádu prostředek, jehož prostřednictvím lze dosáhnout ochrany práva před podáním ústavní stížnosti, je třeba, aby Ústavní soud trval na vyčerpání takového prostředku. To je i případ stěžovatele, přičemž takto mu zůstávají zachována veškerá práva podle čl. 36 a násl. Listiny (zejm. právo na soudní ochranu ve své věci a právo na přístup k soudu), jichž se domáhá, neboť i ze samotného textu použitého § 206 odst. 3 věty druhé tr. řádu plyne, že rozhodnutí o nepřipuštění poškozeného nebrání uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy před příslušným orgánem.
10. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu