Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Josefem Čejkou, advokátem, sídlem Náměstí 3. května 1606, Otrokovice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2023, č. j. 101 Co 227/2023-474, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. dubna 2023, č. j. 12 Nc 26/2022-324, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a N. B. a nezletilých K., A. a M. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") byli nezletilí vedlejší účastníci svěřeni do střídavé péče rodičů (stěžovatele a první vedlejší účastnice), se střídáním po týdnu, vždy v pondělí, a místem předání prostřednictvím školského zařízení v časech blíže uvedených v rozsudku (I. výrok). Dále bylo rozhodnuto o výživném pro období od 1. 5. 2023 dále, přičemž stěžovateli bylo uloženo přispívat na výživu K. částkou 8 000 Kč měsíčně, A. částkou 6 000 Kč měsíčně a M. částkou 4 000 Kč měsíčně (II. výrok); matce bylo uloženo přispívat na jejich výživu částkami 4 000 Kč měsíčně, 3 000 Kč měsíčně a 2 000 Kč měsíčně (III. výrok). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (IV. výrok).
2. K odvolání obou rodičů rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu v části týkající se péče o nezletilou K. změnil a svěřil ji do tzv. asymetrické střídavé péče tak, že v matčině péči bude od pondělí lichého týdne od 16:00 hodin do středy sudého týdne do 16:00 hodin a v péči stěžovatele od středy sudého týdne od 16:00 hodin do pondělí lichého týdne do 16:00 hodin; v případě nezletilých A. a M. rozsudek v této části v zásadě potvrdil, pouze s upřesněním časů a místa předání (I. výrok). Dále krajský soud upravil péči o prázdninách a svátcích (II. výrok) s tím, že tato péče má v daných obdobích přednost před úpravou běžné péče a že k předání nezletilých bude docházet v místě bydliště rodiče, jehož péče končí (III. výrok). Rozhodnutí o výživném změnil tak, že s účinností od 1. 5. 2023 do právní moci rozsudku je stěžovatel povinen přispívat na výživu nezletilé K. částkou 12 000 Kč měsíčně, následně částkou 14 000 Kč měsíčně. Změněno bylo i výživné na nezletilé A. a M., na jejichž výživu soud stěžovateli uložil přispívat částkami 10 000 Kč a 8 000 Kč měsíčně (IV. výrok). Matce uložil výživné na nezletilou K. od 1. 5. 2023 do právní moci rozsudku ve výši 3 000 Kč měsíčně a následně ve výši 2 500 Kč měsíčně, na nezletilého A. ve výši 2 000 Kč měsíčně a na nezletilou M. ve výši 1 500 Kč měsíčně, v obou případech od 1. 5. 2023 dále (V. výrok). Nedoplatek na výživném za období od 1. 5. 2023 do 30. 11. 2023 ve výši 28 000 Kč pro nezletilou K., ve výši 28 000 Kč pro nezletilého A. a ve výši 28 000 Kč pro nezletilou M. soud stěžovateli uložil zaplatit k rukám matky do 31. 1. 2024 (VI. výrok) a rozhodl, že matce nedoplatek na výživném nevznikl (VII. výrok). Odvolací řízení o odvolání stěžovatele zastavil z důvodu zpětvzetí (VIII. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů (IX. výrok).
3. Krajský soud přistoupil ke změně rozhodnutí o péči o nezletilou K. zejména s ohledem na její stanovisko vyjádřené v odvolacím řízení, které si sama přála soudu sdělit a které soud hodnotil jako spontánní a důvěryhodné. Vzhledem k jejímu věku (11 let) i přesvědčivému vysvětlení (kdy důvody jejího postoje spočívaly zejména v dlouhodobé potřebě být častěji s matkou, s níž má silnější emocionální vztah, v jejím zatížení péčí o mladší sourozence, kterou na ni otec často přenáší, i v touze být část týdne s matkou o samotě) soud vyhodnotil, že je aktuálně v jejím nejlepším zájmu stanovit tzv. asymetrickou střídavou péči.
V případě nezletilých A. a M. dospěl k závěru, že v jejich zájmu je zachování rovnoměrné střídavé péče, přičemž žádné okolnosti, které by svědčily ve prospěch jiného nastavení, nebyly tvrzeny ani zjištěny. Ohledně úpravy výživného krajský soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že oba rodiče jsou majetnými osobami. Stěžovatelova celková životní úroveň je však oproti matčině vyšší, a považoval proto za důvodné promítnout tuto skutečnost i do úpravy konkrétních částek, jimiž má ten který rodič přispívat na výživu nezletilých.
4. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; v obecnosti namítá též porušení Úmluvy o právech dítěte.
5. První okruh námitek směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o změně rovnoměrné střídavé péče na péči tzv. asymetrickou. Stěžovatel má za to, že v řízení bylo prokázáno, že tzv. symetrická forma střídavé péče funguje a je v zájmu jak nezletilých, tak rodičů. Tím, že krajský soud přistoupil k odlišnému nastavení režimu péče o nezletilou K., která nyní bude častěji v matčině péči, zasáhl do rodinných poměrů zcela zásadně, a nikoliv pouze drobně, jak sám tvrdil. Tato změna, provedená pouze u jednoho ze tří sourozenců, může mít na zbývající sourozence negativní dopad, neboť jednak mezi nimi může do budoucna vyvolat negativní vztahy, přičemž pro rodiče bude složité vysvětlit, proč má některý z nich odlišný režim, jednak nemusí být v souladu se zájmy nezletilých, kteří jsou zvyklí vyrůstat společně v jedné domácnosti, a nyní bude docházet k jejich rozdělování. Tyto skutečnosti však krajský soud dostatečně nezohlednil a své rozhodnutí řádně neodůvodnil.
6. Zbývající námitky směřují proti rozhodnutí o výživném. Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudů, že je jeho životní úroveň vyšší než matčina, a má naopak za to, že jejich celkové poměry jsou srovnatelné. To podle něho vyplývá i z provedených důkazů, na které blíže poukazuje, které však soudy vyhodnotily nesprávně.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Je-li ústavní stížností napadáno rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu, pak je nutno podotknout, že v podstatě všechny jeho věcné výroky byly v důsledku odvolání rodičů dotčeny rozhodnutím krajského soudu (I. výrok rozsudku okresního soudu o péči byl změněn částečně, výroky II. a III. o výši výživného byly změněny zcela). K rozhodování o jejich ústavnosti Ústavní soud není příslušný, jelikož není povolán rušit, co již bylo změněno; ústavní stížnost je proto nutno v této části odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. K posouzení ústavní stížnosti ve zbývajícím rozsahu je podmínka příslušnosti Ústavního soudu splněna.
9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé či stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
10. Ústavní soud se předně neztotožňuje s argumentací stěžovatele zpochybňující úpravu péče o nezletilou K., o které rozhodl krajský soud. Ke konkrétním námitkám lze uvést, že jsou částečně tvořeny pouze hypotetickými obavami, kterým je nadto podle Ústavního soudu možno předejít vhodným přístupem rodičů k nezletilým (stěžovatelova tvrzení o možném riziku budoucího narušení vztahů mezi sourozenci a o možných úskalích spojených s nutností vysvětlit jim důvody rozdílných režimů střídavé péče), částečně vyznívají jako účelové.
Odůvodňuje-li stěžovatel námitku nevhodnosti tzv. asymetrické střídavé péče o nezletilou K. rozporem takové úpravy s nejlepším zájmem všech tří nezletilých, kteří jsou zvyklí vyrůstat společně, Ústavní soud nepřehlédl, že podle krajského soudu sám stěžovatel matce v průběhu řízení navrhoval, aby se nezletilí mezi rodiče "rozdělili", resp. aby nezletilá K. byla vždy po dobu jednoho měsíce v matčině výlučné péči a nezletilý A. ve výlučné péči stěžovatele, a vzájemně se vídali pouze o víkendech (bod 51 odůvodnění rozsudku krajského soudu).
Takovýto režim péče přitom krajský soud odmítl právě s poukazem na zájem nezletilých, kterého se nyní stěžovatel dovolává, a který naopak svědčil pro to, aby byla zachována forma péče, v níž nezletilí zůstanou pohromadě, byť s dílčí odlišnou úpravou u nezletilé K.
11. Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud nehodnotí úpravu péče zvolenou krajským soudem jako extrémní či jinak zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele. Krajský soud přesvědčivě vyložil důvody, které ho vedly k závěru, že nastavení právě takovéhoto režimu bude v současnosti nejlépe odpovídat aktuálním potřebám a zájmům nezletilých. Ústavní soud nepovažuje za účelné tyto důvody znovu opakovat a pro stručnost pouze odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku krajského soudu, zejména na jeho body 46 až 51.
12. Vyhovět nebylo možno ani zbývajícím námitkám týkajícím se úpravy výživného. Ačkoliv je pravdou, že krajský soud výživné stěžovatele na nezletilé oproti okresnímu soudu částečně zvýšil, podstatou stížnostní argumentace v této části nejsou konkrétní částky výživného, nýbrž východisko soudů (tedy i okresního soudu) o rozdílné životní úrovni rodičů. K tomu je však nutno uvést, že řízení o odvolání stěžovatele bylo zastaveno pro jeho zpětvzetí. Vzal-li tedy stěžovatel své odvolání před zahájením odvolacího jednání v plném rozsahu zpět (bod 74 odůvodnění rozsudku krajského soudu), připravil se tím fakticky o možnost domáhat se posouzení těchto svých konkrétních námitek, které nyní předkládá Ústavnímu soudu, již v řízení před krajským soudem.
13. Ústavní soud i přes stěžovatelovy námitky neshledává v rozhodnutí krajského soudu o výživném žádné natolik zásadní pochybení, které by jediné mohlo odůvodnit jeho zásah. Na rozdíl od stěžovatele naopak považuje závěr o vyšší celkové životní úrovni stěžovatele za dostatečně odůvodněný, a nikoliv založený pouze na prostém součtu počtu obchodních společností, které "má" ten který z rodičů, bez zohlednění složitosti věci, jak tvrdí stěžovatel. Krajský soud nevycházel pouze z této skutečnosti, nýbrž zohledňoval zisky jednotlivých obchodních společností, hodnotu movitých i nemovitých věcí ve vlastnictví, resp. v užívání toho kterého rodiče a především pak hodnotil celkovou povahu pravidelných výdajů stěžovatele, které jednoznačně svědčily ve prospěch závěru, že jeho celková životní úroveň je oproti matčině vyšší (body 66 až 70 odůvodnění rozsudku krajského soudu).
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal namítaná pochybení obecných soudů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl v této části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbývající části ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu