Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti O. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem advokátní kanceláře Ritter-Šťastný se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. února 2005 č. j. 12 Co 381/2004-249, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, t a k t o: Ústavní stížnost se o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í:
K skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že jeho vozidlo bylo žalovaným J. Š. (dále jen "žalovaný") napadeno na komunikaci, která byla rozhodnutím okresního úřadu užívána k provozu motorových vozidel. I když je předmětná komunikace částečně vybudována na pozemku ve vlastnictví žalovaného, nebyl žalovaný podle názoru stěžovatele oprávněn na ní vybudovat nijak neoznačenou překážku, která bránila bezpečnému provozu na předmětné komunikaci. Stěžovatel tvrdí, že předmětná komunikace byla jako samostatná věc - rozestavěná nezkolaudovaná stavba ve vlastnictví obce Grygov, a proto jakékoli zátarasy či ploty na ní postavené žalovaným byly neoprávněným zásahem do majetku obce, v níž byl stěžovatel v této době starostou.
Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že ve věci samé bylo rozhodnuto až po sedmi letech od zahájení řízení, přičemž "ze skutečné škody ve výši 6 936,50 Kč" byla stěžovateli přiznána pouze částka 1 728,- Kč a současně mu bylo uloženo zaplatit státu na nákladech řízení více, než kolik činila jím vyčíslená škoda.
Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není proto jeho úkolem přezkum zákonnosti napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť se z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti nezabývá možným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení neznamená současně i porušení jejich základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem. Zmíněná zásada má svůj význam i v otázce hodnocení důkazů, provedených obecnými soudy. Stěžejní námitkou stěžovatele je údajná nesprávná (svévolná) aplikace ustanovení § 441 občanského zákoníku na projednávanou věc.
Ústavní soud zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, dojde-li k porušení základních práv a svobod. V řízeních o ústavních stížnostech Ústavní soud posuzuje jako případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu skutečnost, že rozhodnutí obecného soudu schází "smysluplné odůvodnění" o aplikaci konkrétního ustanovení hmotně právního předpisu (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003 sp. zn. III. ÚS 671/02 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 29, nález č. 10, str. 69). Ústavní soud v takových případech obvykle konstatuje, že právní závěr obecného soudu je v "extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné v úvahu přicházející interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá (např. nález Ústavní soudu ze dne 10. 10 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, nález č. 126).
V projednávané věci je však z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bez jakýchkoli pochybností zřejmé, z jakých důvodů a na základě jakých konkrétních důkazů se odvolací soud neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně v otázce výlučné odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou na vozidle stěžovatele, a to i při akceptaci skutkových závěrů soudu prvního stupně. Odvolací soud se při aplikaci ustanovení § 441 občanského zákoníku postavil na stanovisko, které vzalo současně v úvahu jak podmínky a průběh, tak ale zejména příčiny vzniku a podíl účastníků na konfliktu ve větším časovém rozsahu při zachování časové posloupnosti jednotlivých událostí skutkového děje, než jak to učinil soud prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze hodnotit jako porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
Ústavní soud může souhlasit s námitkami stěžovatele pouze v tom, že délka pravomocně skončeného řízení, trvající celkem sedm let, je pro věc nikoli skutkově složitou neúměrná, byť je nutné vzít současně v úvahu určité prodlení způsobené nutností zabývat se otázkou skutečné výše škody způsobené žalovaným na vozidle stěžovatele zejména z toho důvodu, že v této otázce doklady stěžovatele nebyly relevantní. Protože však předmětné námitky k délce řízení jsou stěžovatelem uplatněny až po pravomocně skončeném řízení, takže je zřejmé, že v době podání ústavní stížnosti již tento zásah do základních práv stěžovatele, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu netrval, nemohl se Ústavní soud touto námitkou z pohledu ústavnosti zabývat.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. dubna 2006
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu