Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti CASPER CONSULTING a. s., sídlem Olivova 2096/4, Praha 1, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2016 č. j. 20 Cdo 3105/2016-330, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2016 č. j. 18 Co 7/2016-293, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Růženy Blatné, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a postupem Nejvyššího soudu byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody plynoucí z čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 90 Ústavy.
2. Z podkladů předložených stěžovatelkou (rozhodnutí obecných soudů, odvolání a dovolání) Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 9. 2015 č. j. 12 C 57/2012-258 vyhověl žalobě vedlejší účastnice a z exekučního řízení vyloučil individualizovanou budovu (pozn. exekuční řízení bylo vedeno ve věci oprávněné, tj. stěžovatelky, vůči povinné společnosti SIMI s. r. o.), když dospěl k závěru, že vedlejší účastnice k této budově nabyla vlastnické právo vydržením.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala nesprávná skutková zjištění a závěr soudu o nabytí vlastnického práva vydržením. Městský soud rozsudkem ze dne 10. 2. 2016 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně shledav, že jeho závěry o opodstatněnosti žaloby o vyloučení předmětného domu z exekuce jsou správné.
4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž uvedla, že soud prvního stupně se "dopustil" nesprávného právního posouzení věci, což potvrdil dovolací soud konstatováním, že nemá důvod se od závěrů soudu prvního stupně odchylovat. Podle ní oba soudy přitom rozhodly o otázce, kterou posoudily v rozporu se stávající rozhodovací praxí dovolacího soudu. Na to navázala odkazem na tři konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a stručně vymezila podstatu v nich rozhodovaných věcí. Dále odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1241/12 , na jehož základě vytkla obvodnímu a městskému soudu nespravedlnost v jejich rozhodnutích, konkrétně spatřovaných v posouzení vydržení a jeho podmínek. V dalším textu se zaměřila na jednotlivé aspekty svého tvrzení o nesprávném právním posouzení věci co do otázky vydržení.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 8. 2016 č. j. 20 Cdo 3105/2016-330 stěžovatelčino dovolání odmítl s odůvodněním, že dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, když především neobsahuje údaj o tom, v čem přesně dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Konstatoval, že dovolatelka sice odkazuje na tři rozhodnutí Nejvyššího soudu a namítá, že odvolací soud posuzovanou věc rozhodl v rozporu s těmito rozhodnutími, avšak v dovolání se věnuje primárně skutkovým zjištěním.
6. Stěžovatelčina ústavní stížnost obsahuje v části I. citaci výroků soudů všech tří stupňů, v části II. rekapitulaci nosných důvodů a vytýká odvolacímu soudu to, že své rozhodnutí odůvodnil odkazem na posouzení věci soudem prvního stupně s konstatováním, že "na takovém názoru nemá důvod nic měnit", Nejvyššímu soudu to, že jej takové rozhodnutí odvolacího soudu co do jeho odůvodnění alespoň "nezarazilo" a také to, že interpretuje obsah dovolání stěžovatele jako "věnování se", skutkovým zjištěním, a nikoli výtku právnímu posouzení věci odvolacího soudu. K těmto výtkám pak v dalším textu formuluje podrobnější argumenty. V závěru shrnuje výčet ustanovení Listiny a Ústavy, k jejichž porušení mělo dojít.
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. S ohledem na předmět řízení je problematika přípustnosti ústavní stížnosti rozdělena do dvou úrovní, a to ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu (body 9. - 11.) a ve vztahu k rozsudku městského soudu (body 12. - 13.).
9. Stěžovatelka svoje dovolání podala "ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s ustanovením § 241a odst. 1 občanského soudního řádu ...", avšak z jeho obsahu (též bod 4.) plyne jednoznačný závěr, že nevyhověla jednomu ze zákonných obsahových požadavků vymezených v § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, a to uvedení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání (viz bod 4.) lze dovodit určité nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání (podle § 237 občanského soudního řádu) a způsobilého dovolacího důvodu (podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak ve vztahu k požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu).
Ústavní soud připouští, že platná a účinná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně. Jak Ústavní soud zmínil v usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 , novelizace občanského soudního řádu provedená zákonem č. 404/2012 Sb., reagovala na přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat, přičemž šlo o reakci i na to, že "velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni.
Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody..." (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě stanovení náležitostí dovolání) bylo snížení vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali; to mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá, a v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení; smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit, byť tím nebude vázán.
Z toho plyne, že posouzení přípustnosti dovolání právním zástupcem dovolatele podle zmíněných zákonných kritérií je nutně spojeno s určitou rešerší příslušné judikatury Nejvyššího soudu a musí mu předcházet přesné vymezení sporné právní otázky. Tento postup pomůže dovolateli, aby si vytvořil představu o svých vyhlídkách na úspěch v dovolacím řízení, což může vést k naplnění cíle, k němuž předmětná novelizace směřovala, tj. k úspoře finančních prostředků na straně účastníků řízení a také k tomu, že Nejvyšší soud nebude zbytečně zatěžován nedostatečně fundovanými, resp. zjevně nedůvodnými podáními (viz usnesení ze dne 5.
2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3884/14 a ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 1454/15 ).
11. Ústavní soud upozorňuje, že v době podání stěžovatelčina dovolání (tj. ve druhém čtvrtletí roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala poměrně rozsáhlá a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka zřejmě vůbec nevzala na zřetel, jinak by totiž danou náležitost (tj. uvedení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání) sotva mohla vymezit způsobem v prvním odstavci II. části dovolání.
12. Odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku městského soudu.
13. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. ustanovení § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku městského soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu