Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti Ing. Martin Divišek, s. r. o., sídlem Zapečská 68, Chlumec nad Cidlinou II, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Moravská Ostrava, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. října 2025 č. j. 1 Afs 227/2024-26, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj, sídlem Horova 17, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva podle čl. 11 odst. 2 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozhodnutím byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 8. 2024 č. j. 31 Af 6/2024-169, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 5. 3. 2024 č. j. 269934/24/2701-52521-605098.
3. Podstatou sporu byla výše v napadeném rozhodnutí specifikovaného úroku z neoprávněného jednání správce daně, který měl vzniknout z důvodu opožděného předepsání částky úroku, a to vzhledem k novelizaci zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, provedené s účinností od 1. 1. 2021 zákonem č. 283/2020 Sb. Konkrétně šlo o otázku interpretace a aplikace přechodných ustanovení části první, čl. II bodu 11 zákona č. 283/2020 Sb., který stanoví, že úrok podle daňového řádu ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, u něhož ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona trvají podmínky pro jeho vznik, se uplatní do dne předcházejícího dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona se na tento úrok uplatní zákon č. 280/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Základem úroku stěžovatelky v dané věci byla skutečnost nastalá již za účinnosti daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020. Ke dni nabytí účinnosti zákona č. 283/2020 Sb. podmínky pro vznik tohoto úroku trvaly, neboť trvalo prodlení s předepsáním úročené jistiny specifikované v rozhodnutích. Mezi účastníky sporu byla sporná právě doba úročení, resp. okamžik konce úročení vzhledem k výše uvedené novelizaci daňového řádu.
4. Ústavní soud nepovažuje za nezbytné detailně rekapitulovat celý průběh předchozího řízení týkajícího se zrušení pěti dodatečných platebních výměrů Odvolacím finančním ředitelstvím a následnými vyrozuměními vedlejšího účastníka, neboť jsou účastníkům řízení dobře známy, a stěžovatel napadá pouze rozsudek Nejvyššího správního soudu. Postačí tedy odkázat na shrnutí procesního vývoje obsažené v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (srov. body 1 - 15).
5. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Ztotožnil se se závěrem krajského soudu, že od 1. 1. 2021 se úrok řídil pravidly daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2021. Stěžovatelce tak po tomto datu nemohl vznikat úrok z neoprávněného jednání správce daně, neboť takový nárok již právní řád od uvedeného okamžiku neupravuje a vratitelný přeplatek vzniklý pozdním vrácením úroku se tudíž dále neúročí. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že správce daně postupoval správně, pokud podle § 253a odst. 3 písm. b) daňového řádu úrok stěžovatelce ode dne 1. 1. 2021 nepřiznal.
6. Stěžovatelka stejně jako v kasační stížnosti setrvává na svém názoru, že jí bylo neoprávněně upřeno právo na úrok z částky, kterou jí správce daně neoprávněně zadržoval. Postupem správních orgánů i správních soudů došlo podle stěžovatelky k porušení principů právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší správní soud měl povinnost vykládat a aplikovat novelizované ustanovení tak, aby byl zachován smysl práva na náhradu újmy, a nikoliv pouhou formalistickou aplikací nové úpravy popřít její původní nárok bez toho, aniž by zhodnotil ústavní dimenzi věci, tj. ochranu vlastnictví a zákaz retroaktivního zhoršení právního postavení. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že může uplatnit svůj nárok v režimu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť tento postup je právně složitý, na stěžovatelku přenáší povinnost prokázání vzniku škody či ušlého zisku, a v praxi naráží na důkazní obtíže a formální požadavky.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
9. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, jakož i krajského soudu a správních orgánů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních, které byly správními soudy řádně vypořádány. Nejvyšší správní soud se otázkou, zda se na úrok uplatní od 1. 1. 2021 pravidla daňového řádu ve znění účinném od tohoto data, podrobně zabýval. Srozumitelně objasnil svůj závěr, že na posuzovanou věc dopadá výše uvedené přechodné ustanovení tohoto zákona. S odkazem na svou judikaturu uvedl, že podle této úpravy vznikal úrok za každý jednotlivý den, kdy byly splněny podmínky jeho vzniku. Otázka vzniku úroku se v souladu s přechodnými ustanoveními zákona č. 283/2020 Sb. řídila od 1. 1. 2021 novou úpravou. Závěr krajského soudu, že daňový řád ve znění účinném od 1. 1. 2021 již nárok na další úrok z neoprávněného jednání správce daně nepřipouštěl, je tak správný.
10. Nejvyšší správní soud podrobně odůvodnil i závěr, že daňový řád ve znění účinném od 1. 1. 2021 již neumožňuje podle § 254 přiznat úroky z úroků v důsledku pochybení s předepsáním (v daném případě s vyplacením) předchozího úroku. Poukázal také na rozdílnou povahu úpravy dřívějšího znění § 254 daňového řádu a úpravy ve znění účinném od 1. 1. 2021 z hlediska odpovědnostních následků. Vyložil, že dřívější znění § 254 daňového řádu výslovně stanovilo nezákonnost či nesprávný úřední postup jako podmínku vzniku úroku, a úprava účinná do 31.
12. 2020 tak pracovala s prvkem odpovědnosti ve smyslu následku za porušení práva, jehož se dopustil správce daně. Takovým porušením, resp. nesprávným postupem je podle judikatury také pozdní předepsání úroku, který jako kompenzace ztráty hodnoty neoprávněně zadržované daně náleží daňovému subjektu. Oproti tomu pozdější úprava úroku z nesprávně stanovené daně podle daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2021 tento odpovědnostní aspekt opouští, pokud jde o skutkovou podstatu upravenou v § 254 odst. 1 písm. a) daňového řádu.
Úrok v tomto případě se váže toliko na snížení daně stanovené z moci úřední nebo nad rámec daně tvrzené daňovým subjektem, tj. v nalézacím (vyměřovacím či doměřovacím) řízení. Pokud tedy Nejvyšší správní soud ve své judikatuře k dřívější úpravě úroků z neoprávněného jednání správce daně dovodil, že jejím účelem bylo paušálně kompenzovat prodlení s platbou daňovému subjektu, v němž se ocitl správce daně v případě, že jeho původní rozhodnutí či úřední postup byly nezákonné, pozdější úprava výslovně jako základ úroku podle § 254 odst. 1 písm. a) daňového řádu považuje pouze část daně uhrazené daňovým subjektem odpovídající rozdílu mezi původně stanovenou a sníženou daní.
11. K námitce stěžovatelky týkající se postupu v režimu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud upozornil, že jím provedený výklad novelizace daňového řádu provedené zákonem č. 283/2020 Sb. neznamená, že by stěžovatelka pozbyla nárok na náhradu případné škody, ušlého zisku či jiné újmy způsobených jí nezákonným zadržováním částky specifikovaného úroku po 31. 12. 2020. Vysvětlil, že úroky hrazené správcem daně podle daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2021 představují pouze speciální zjednodušený postup ve výslovně upravených případech. S odkazem na důvodovou zprávu k zákonu č. 283/2020 Sb., Nejvyšší správní soud konstatoval, že v případě, že se neuplatní úprava speciální, řídí se nároky z odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu státní moci obecnou úpravou zákona č. 82/1998 Sb.
12. Ústavní soud uzavírá, že na řádně odůvodněných závěrech Nejvyššího správního soudu neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
13. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu