Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 26. června 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Miloše Bakeše, zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem Ph.D., advokátem, AK se sídlem v Hradci Králové, Resslova 1253, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 10. 2013 č. j. 26 Cdo 1726/2013-329 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 10. 10. 2012 č. j. 18 Co 288/2012-289, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Společnost FK OIL spol. s r. o., se sídlem v Kroměříži (dále jen "žalobkyně") se v řízení před civilními soudy domáhala proti žalovanému zaplacení částky 1 124 748,- Kč s přísl., jako dlužného nájemného z titulu nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 25. 2. 2003.
Dne 31. 8. 2011 rozsudkem č. j. 6 C 114/2009-248 nalézací soud žalovanému uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě žalobkyni částku 1 124 748,- Kč s přísl. (výrok I) a povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení v částce 125 792,- Kč (výrok II).
Dne 10. 10. 2012 rozsudkem č. j. 18 Co 288/2012-289 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu ze dne 31. 8. 2011 č. j. 6 C 114/2009-248 potvrdil (výrok I) a žalovanému uložil nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 72 905,52 Kč ve stanovené lhůtě k rukám jejího zástupce (výrok II).
Dne 9. 10. 2013 usnesením č. j. 26 Cdo 1726/2013-329 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 10. 2012 č. j. 18 Co 288/2012-289 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
Stěžovatel v části II ústavní stížnosti dále namítl, že nebyla dostatečně zohledněna jeho námitka rozporu výkonu práv s dobrými mravy; v části III tvrdil, že postup obecných soudů byl zatížen řadou dalších procesních pochybení, která ve svém úhrnu činí řízení jako celek nespravedlivým a neodpovídajícím principům spravedlivého procesu plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť byla porušena zásada přímosti občanského soudního řízení, v předvolání k prvnímu jednání ve věci nebyl stěžovatel poučen o zákonné koncentraci řízení a nalézací soud neprovedl jím navržený důkaz místním šetřením na předmětných pozemcích.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle části páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy nesprávným postupem v řízení a vadným právním posouzením jeho věci nalézacím a zejména odvolacím soudem.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces vadným postupem při dokazování v řízení před nalézacím soudem Ústavní soud připomíná, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího. Nedostatky spravedlivého procesu v řízení před nalézacím soudem zpravidla mohou být napraveny v odvolacím řízení; v ústavní stížnosti mohou být oprávněně namítány pouze za předpokladu, že byly uplatněny v odvolání a odvolací soud se jimi dostatečně nezabýval či je opominul; v opačném případě k nim Ústavní soud zpravidla nepřihlíží v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti.
Tvrzení obsažená v ústavní stížnosti byla v tomto směru velmi nedostatečná a obecná. Ústavní soud však z odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu zjistil, že nalézací soud ve věci provedl rozsáhlé dokazování, důkazy řádně zhodnotil a právní závěry z nich vyvozené dostatečně odůvodnil. Též odvolací soud se s odvolacími námitkami žalovaného v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vypořádal a uvedl, z jakých důvodů se ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu a proč jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení; vypořádal se i s námitkou neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazu místním ohledáním.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci nalézacím soudem a odvolacím soudem Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo.
Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v projednávaném případě neshledal. V projednávaném případě jsou napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7.
7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93
(N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." Ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení dovolacího soudu ústavní stížnost neobsahovala žádnou ústavněprávní argumentaci.
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti nasvědčující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2014
Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu