Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Unie obhájců České republiky, z. s., se sídlem Sokolská 60, Praha 2, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021 č. j. 10 A 182/2017-122, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Úřadu na ochranu osobních údajů se sídlem pplk. Sochora 27, Praha 7, a České televize se sídlem Kavčí Hory 1, Praha 4, zastoupené JUDr. Katarzynou Žák Krzyžankovou, advokátkou se sídlem Bozděchova 1840, Praha 5, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl dne 7. 2. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Má za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího práva na informace zaručeného čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí vyplývá následující procesní situace. Rozhodnutím ze dne 21. 7. 2017 č. j. LP 558/2017 (dále jen "prvostupňové správní rozhodnutí") Česká televize odmítla žádost stěžovatelky podanou podle zákona č.106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen "informační zákon"), jíž stěžovatelka žádala o poskytnutí informací týkajících se účasti advokátů a funkcionářů jejich profesní komory v diskusním pořadu Otázky Václava Moravce. Konkrétně se jednalo o následující informace: 1) Kolikrát byl do pořadu v období od 1. 1. 2012 do 22. 6. 2017 pozván a) státní zástupce, b) soudce, c) advokát. 2) V kolika případech byl advokát v pořadu přítomný společně se a) státním zástupcem, b) soudcem, c) státním zástupcem a soudcem.
3) Kolik pořadů bylo publikováno k tématům justice, státní zastupitelství, advokacie, trestní řízení a trestní kauzy; jaká byla účast hostů k výše uvedeným tématům z hlediska jejich odborného zařazení (státní zástupce, soudce, advokát, příslušník Policie ČR a další).
4) Kolikrát byli hosty pořadu a) vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová, b) vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan, c) nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, d) předseda České advokátní komory nebo jiný reprezentant této stavovské organizace.
3. Odvolání stěžovatelky proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí bylo nadřízeným správním orgánem zamítnuto rozhodnutím ze dne 8. 9. 2017 č. j. LP 613/2017.
4. Stěžovatelka se proti neposkytnutí informací bránila u Městského soudu v Praze, který ve věci rozhodoval třikrát. Rozsudkem ze dne 19. 8. 2020 č. j. 10 A 182/2017-28 žalobě vyhověl, napadená rozhodnutí zrušil a žalované České televizi nařídil stěžovatelce poskytnout informace sub 2) a sub 4); ve vztahu k informacím sub 1) shledal rozhodnutí České televize nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů a ve vztahu k informace sub 3) konstatoval, že za jejich poskytnutí má žalovaná právo žádat úhradu vzhledem k rozsáhlosti vyhledávací činnosti.
První rozsudek městského soudu Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 12. 11. 2020 č. j. 3 As 288/2020-40 z důvodu, že městský soud nejednal jako se žalovaným s Úřadem pro ochranu osobních údajů, jemuž s ohledem na § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím ve znění účinném od 2. 1. 2020 přísluší v řízení postavení žalovaného. Současně Nejvyšší správní soud konstatoval, že původní žalovaná může mít v dalším řízení postavení osoby zúčastněné na řízení, pokud na výzvu městského soudu výslovně oznámí, že bude práva osoby zúčastněné na řízení uplatňovat.
5. Městský soud v dalším řízení jednal v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu s Úřadem pro ochranu osobních údajů jako se žalovaným a s původní žalovanou jako s osobou zúčastněnou na řízení a ve věci rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ze dne 5. 2. 2021, č. j. 10 A 182/2017 - 67 následovně. Výrokem I. napadená správní rozhodnutí v části týkající se informací sub 1) a 3) zrušil a věc vrátil původní žalované k dalšímu řízení; výrokem II. napadená rozhodnutí ve vztahu k informacím sub 2) a 4) zrušil a výrokem III. nařídil informace sub 2) a 4) poskytnout. Výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
6. Na základě kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení byl rozsudek městského soudu ve výrocích II. - V. zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2021 č. j. 3 As 37/2021 - 44 a věc byla městskému soudu vrácena k dalšímu řízení.
7. V dalším řízení městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatelky ve vztahu k informacím sub 2) a 4) zamítl. Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost a zároveň stížnost ústavní.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje na svou argumentaci v předchozím řízení, přičemž rozporuje zejména závěr správních soudů o tom, že požadované informace představují tzv. nové informace, které není původně žalovaná Česká televize podle § 2 odst. 4 informačního zákona povinna poskytovat. Má za to, že je třeba rozlišovat mezi požadovanými informacemi. Za vytváření nových informací není možné dle stěžovatelky zcela jistě považovat sdělení, kolikrát byli hosty pořadu vrchní státní zástupkyně v Praze, vrchní státní zástupce v Olomouci, nejvyšší státní zástupce a předseda České advokátní komory.
Dále stěžovatelka namítá, že Česká televize disponuje i informacemi, které jsou nad rámec informací zveřejněných. Závěrem stěžovatelka uvádí, že právo na informace není možné ignorovat jen proto, že vydání informací je pro původně žalovanou složitější; stěžovatelčina žádost nepředstavuje zneužití práva na informace, ale relevantní požadavek, jenž zaslouží ochranu. K přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ve vztahu k informaci kolikrát byl hostem pořadu Otázky Václava Moravce v období od 1.
1. 2012 do 22. 6. 2017 jiný (vedle předsedy České advokátní komory) významný reprezentant České advokátní komory, již není kasační stížnost přípustná. Z opatrnosti stěžovatelka napadá i zbylý rozsah rozhodnutí městského soudu.
9. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených podmínek řízení. V dané věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na uvedený závěr nejsou součástí textu rozhodnutí vyžádaná vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení.
10. Z vyjádření stěžovatelky, jakož i z veřejně dostupné databáze rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatelka proti v záhlaví uvedenému rozsudku městského soudu podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, která byla vedena pod sp. zn. 3 As 414/2021 a o které bylo dne 6. 10. 2022 rozhodnuto zamítavým rozsudkem. Z úřední činnosti je dále Ústavnímu soudu známo, že stěžovatelka proti rozhodnutí Nevyššího správního soudu podala ústavní stížnost, která je u zdejšího soudu vedena pod sp. zn. I ÚS 3389/22.
11. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv výlučně Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Souběžné podávání kasační stížnosti a ústavní stížnosti je v rozporu se zásadou subsidiarity ústavního soudnictví, jakož i v rozporu s principem právním jistoty. Byla-li podána kasační stížnost, musí nejprve rozhodnout obecný soud; Ústavní soud se pak zabývá přezkumem rozhodnutí obecných soudů o posledním opravném prostředku.
12. Ústavní soud vnímá, že stěžovatelka podala ústavní stížnost z procesní opatrnosti, neboť si nebyla jista přípustností své kasační stížnosti. K tomu však Ústavní soud odkazuje na § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého platí, že "byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnosti proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." Je tedy zřejmé, že stěžovatelka podala ústavní stížnost předčasně, jelikož i za situace, kdy přípustnost podané kasační stížnosti závisí na úvaze Nejvyššího správního soudu, je nutno před podáním ústavní stížnosti vyčerpat i tento mimořádný opravný prostředek a teprve po rozhodnutí o něm Nejvyšším správním soudem se lze domáhat ochrany rovněž před Ústavním soudem v rámci řízení o ústavní stížnosti.
V posuzované věci navíc Nejvyšší správní soud kasační stížnost neshledal nepřípustnou a věc meritorně projednal. V ústavní stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu může stěžovatelka, oproti nyní posuzované ústavní stížnosti, řádně zpochybnit veškeré závěry obecných soudů.
13. Na základě výše uvedených závěrů, Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
14. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelé se v ústavní stížnosti nedovolávají postupu dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj