Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 6. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Marie Butovičové, zastoupené Mgr. Ivou Pospíšilovou, advokátkou, AK se sídlem Praze 5, Štefánikova 48, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012 č. j. 23 Co 129/2012-144 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2012 č. j. 23 Co 129/2012-180, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 2. 2012 č. j. 9 C 217/2006-119, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Technická správa komunikací hlavního města Prahy, se sídlem v Praze (dále též jen "žalobkyně"), se žalobou ze dne 14. 12. 2006 domáhala na žalované zaplacení shora uvedené částky nájemného. Dne 19. 4. 2011 Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "nalézací soud") rozhodl rozsudkem pro uznání. Dne 18. 7. 2011 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek pro uznání zrušil s ohledem na nesplnění podmínek pro vydání tohoto rozsudku. Podáním doručeným nalézacímu soudu dne 2. 1. 2012 vzala žalobkyně žalobu zpět s tím, že žalovaná dlužnou částku uhradila dne 5. 2. 2008. Žalovaná se zpětvzetím návrhu nesouhlasila.
Dne 2. 2. 2012 nalézací soud řízení zastavil (výrok I) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni, t. j. Technické správě komunikací hlavního města Prahy, se sídlem v Praze, ve stanovené lhůtě k rukám advokátky na nákladech řízení částku 28 124,- Kč (výrok II). Ohledně nákladů řízení nalézací soud rozhodl podle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť žaloba byla podána důvodně, žalovaná dlužnou částku uhradila až po podání žaloby, a je tedy povinna uhradit žalobkyni náklady řízení.
Dne 4. 4. 2012 odvolací soud k odvolání žalované proti výroku o nákladech řízení usnesení nalézacího soudu ze dne 2. 2. 2012 ve výroku II. potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Dne 27. 6.2012 odvolací soud k návrhu žalované své usnesení ze dne 4. 4. 2012 doplnil výrokem "Usnesení soudu I. stupně se ve výroku o zastavení řízení (I.) potvrzuje."
V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že byla porušena její základní výše již uvedená práva, zakotvená v Ústavě, Listině a Úmluvě.
Důvody, pro které nalézací soud napadeným usnesením stěžovatelce uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 28 124,- Kč, jsou přehledně a zcela srozumitelně v tomto usnesení, stejně jako v navazujícím potvrzujícím usnesení odvolacího soudu, vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry nalézacího soudu a soudu odvolacího při rozhodování o náhradě nákladů řízení v souvislosti se zastavením řízení pro zpětvzetí žaloby, takže stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci napadených rozhodnutí založit nemohly.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry nalézacího soudu i soudu odvolacího jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti.
K nesouhlasu stěžovatelky s právními závěry obecných soudů ohledně náhrady nákladů zastaveného řízení Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy (v daném případě ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř.) je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě nebyl shledán.
Po celkovém posouzení spravedlivostí řízení před nalézacím soudem a odvolacím soudem Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou napadená rozhodnutí v tomto směru nezakládají pochybnosti, jež by mohly kasační nález Ústavního soudu odůvodnit a že ani v žádném jiném aspektu nelze v těchto rozhodnutích shledat protiústavnost. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. března 2014
Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu