Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Briče, zastoupeného Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem, sídlem Chelčického 97/1, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. října 2015 č. j. 5 As 183/2015-17, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Ústeckého kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
K věci uvedl, že specifikovaným rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Most, jímž byl uznán vinným ze spáchání přestupku. Toto rozhodnutí napadl žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 8. 2015 č. j. 42 A 19/2013-38 zamítl. Následná kasační stížnost byla usnesením Nejvyššího správního soudu (sc. usnesením, které stěžovatel napadá ústavní stížností) zamítnuta z důvodu jejího opožděného podání.
Stěžovatel potvrzuje, že z údajů obsažených v soudním spise vyplývá, že rozsudek krajského soudu byl jeho právnímu zástupci doručen v pondělí 31. 8. 2015, nesouhlasí však s argumentací Nejvyššího správního soudu, že lhůta k podání kasační stížnosti uplynula již v pondělí dne 14. 9. 2015, a tvrdí, že pokud byla kasační stížnost podána v úterý dne 15. 9. 2015, je lhůta zachována. Na podporu svého stanoviska poukazuje na § 57 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), dle kterého se do běhu lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a dodává, že s tímto ustáleným a zaběhlým procesním pravidlem pracuje soudní praxe již dlouhodobě; pokud Nejvyšší správní soud určil lhůtu striktně dle shodného označení dle dne doručení, dopustil se - podle jeho názoru - přepjatého formalismu, kterým zasáhl do jeho práva na soudní ochranu.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího správního soudu zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Napadený rozsudek krajského soudu byl právnímu zástupci stěžovatele dodán do datové schránky dne 28. 8. 2015 a doručen v pondělí dne 31. 8. 2015 v souladu s § 42 odst. 1 a 2 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, a § 49 odst. 6 o. s. ř. ve spojení s § 42 odst. 5 s. ř. s. Právní zástupce stěžovatele předal zásilku obsahující kasační stížnost provozovateli poštovních služeb v úterý dne 15. 9. 2015. Nejvyšší správní soud dovodil, s odkazem na § 106 odst. 2 s. ř. s., že lhůta k podání kasační stížnosti uplynula již v pondělí dne 14. 9. 2015, tudíž stěžovatel podal kasační stížnost opožděně, a proto ji odmítl.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 36 odst. 1 Listiny a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem Nejvyššího správního soudu nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel polemizuje se závěry Nejvyššího správního soudu plynoucími z interpretace a aplikace pravidel počítání času, konkrétně pravidel zakotvených v § 40 s. ř. s. o počátku lhůty určené podle týdnů, přičemž na podporu své argumentace odkazuje na § 57 odst. 1 o. s. ř. Dovozuje, že podle těchto ustanovení se do běhu lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, proto v posuzované věci, kdy byl rozsudek doručen v pondělí 31. 8.
2015 a kasační stížnost podána v úterý dne 15. 9. 2015, je lhůta zachována. Z této rekapitulace plyne zásadní stěžovatelův (resp. jeho právního zástupce) omyl v interpretaci a aplikaci norem "podústavního" práva: dnem určujícím počátek lhůty je den doručení rozsudku, tudíž lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet dnem následujícím po doručení a skončí dnem, který se pojmenováním shoduje se dnem, kdy k doručení došlo. V předmětné věci tak lhůta pro podání kasační stížnosti uplynula již v pondělí 14.
9. 2015. Přijetí stěžovatelovy konstrukce by vedlo k neudržitelnému závěru, že časový úsek v délce dvou týdnů trvá 15 dnů. Ústavní soud proto konstatuje, že Nejvyšší správní soud vyhodnotil dodržení lhůty k podání kasační stížnosti v souladu s právními předpisy, tudíž nemohlo dojít jeho postupem k žádnému zásahu do stěžovatelova základního práva.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. ledna 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu