Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní korporace BYTOVÉ DRUŽSTVO X, zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2019 č. j. 62 Co 162/2019-635, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Ing. Petra Kučery, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II. o nákladech řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání vedlejšího účastníka řízení (žalobce) I. výrokem rozsudku ze dne 4. 9. 2019 č. j. 62 Co 162/2019-635 potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne "13. 12. 2019" (pozn. správně má být ze dne 13. 12. 2018) č. j. 4 C 217/99-594 ve znění opravných usnesení ze dne 25. 2. 2019 č. j. 4 C 217/99-607 a ze dne 1. 3. 2019 č. j. 4 C 217/99-614. Výrokem II. změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku II.
o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovateli (žalovanému) se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Městský soud při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení sice poukázal na to, že základní zásadou ovládající rozhodování v civilním sporném řízení je zásada úspěchu ve věci vyjádřená v § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), avšak v nyní posuzované věci na rozdíl od obvodního soudu dospěl k závěru, že je namístě použít výjimečně § 150 o.
s. ř., který obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudu, jež mu umožňuje z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout o nákladech řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Přihlédl přitom k mimořádným okolnostem případu. K tomu uvedl, že vedlejší účastník řízení, který se "v základu domáhal oprávněně" vydání částky ve výši 198 474,50 Kč, neuspěl pouze z důvodu, že jeho nároky byly promlčeny, přičemž promlčení zavinil nemalou měrou stěžovatel, resp. jeho právní předchůdce, který neprovedl vyúčtování ve lhůtě stanovené stanovami, s vedlejším účastníkem řízení, který projevil snahu řešit spor mimosoudně, odmítl jednat a splnění své povinnosti se vyhýbal.
Přiznání náhrady nákladů řízení jinak úspěšnému stěžovateli by se tak vůči vedlejšímu účastníkovi řízení jevilo jako nepřiměřeně tvrdé.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Vyslovuje přesvědčení, že rozhodnutí městského soudu, jímž byl změněn výrok o náhradě nákladů řízení, bylo zcela neočekávané a nepředvídatelné. Stěžovateli nebyl poskytnut žádný prostor pro vyjádření k možnosti uplatnění moderačního oprávnění soudu a k použití § 150 o. s. ř. Takový postup je i v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu [např. nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10 (N 235/59 SbNU 391) nebo ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 3161/08 (N 95/53 SbNU 219)]. Dále městskému soudu vytýká, že využití moderačního oprávnění dostatečně neodůvodnil a v jeho rozhodnutí je možno spařovat znaky nahodilosti a libovůle. Podle názoru stěžovatele nebyl naplněn žádný z důvodů pro uplatnění moderačního oprávnění soudu. Stěžovatel rovněž rozporuje tvrzení městského soudu, že se podílel na promlčení vedlejším účastníkem řízení uplatněných nároků.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když dovolání pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Z hlediska námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 ; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http"//nalus.usoud.cz). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 ]. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
7. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř., který obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto oprávnění však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro použití § 150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145)]. V nyní posuzované věci považuje Ústavní soud zdůvodnění nutnosti použití § 150 o. s. ř., které provedl městský soud tím, že zdůraznil spoluzavinění stěžovatele na promlčení nároku vedlejšího účastníka řízení, neprovedení vyúčtování stěžovatelem a jeho neochotu o mimosoudní vyřešení věci, z pohledu standardů kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí za dostačující. Ze strany stěžovatele jde pak o pouhou polemiku s hodnocením existence důvodů zvláštního zřetele hodných, která však ústavněprávní roviny nedosahuje.
8. Namítal-li stěžovatel, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k použití § 150 o. s. ř., neshledává Ústavní soud ani tuto námitku důvodnou. O překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí podle judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13
(N 110/73 SbNU 739)] jde pouze tehdy, když soud rozhodne způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala. Jak se totiž podává z odůvodnění rozhodnutí městského soudu, stěžovateli bylo odvolání vedlejšího účastníka řízení, v němž se mj. domáhal postupu podle § 150 o. s. ř., zasláno k vyjádření, a stěžovatel možnosti reagovat na toto odvolání využil.
Nadto bylo u městského soudu nařízeno jednání, v němž měl stěžovatel rovněž možnost uplatnit své námitky. Navíc nelze přehlédnout, že vedlejší účastník řízení, jak se podává z obsahu jeho odvolání reprodukovaného v rozhodnutí městského soudu, možnost použití § 150 o. s. ř. nastolil již v řízení před obvodním soudem, takže pro stěžovatele, přestože na tento požadavek vedlejšího účastníka řízení obvodní soud nereagoval, nemohlo jít o žádné překvapivé řešení. Jinak řečeno, stěžovateli byl vytvořen dostatečný procesní prostor k vyjádření svého stanoviska, což odpovídá i závěrům vyplývajícím z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5.
9. 2013 ve věci Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10 (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int, v českém překladu na http://portal.justice.cz/). V postupu městského soudu tak nelze spatřovat porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu