Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Miroslava Salaby a Evy Salabové, zastoupených Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem, sídlem Moskevská 637/6, Liberec, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2022 č. j. 30 Co 285/2022-215, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 17 C 205/2019, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelé se po vedlejší účastnici domáhali odškodnění za majetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), ve výši 116 216 Kč s příslušenstvím, která jim měla být způsobena v souvislosti s nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Liberci v řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 247/2004, spočívajícím v nepřiměřené délce tohoto řízení. Řízení trvalo 11 let, 3 měsíce a 23 dnů, po tuto dobu byli stěžovatelé omezeni ve výkonu svých vlastnických práv k nemovitostem, ohledně nichž bylo předmětné řízení vedeno. Podle stěžovateli předloženého znaleckého posudku došlo za tuto dobu ke zvýšenému opotřebení nemovitostí v částce 116 216 Kč, která představuje výši škody, jež jim vznikla v souvislosti s nesprávným úředním postupem státního orgánu spočívajícím v porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené době.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 19. 4. 2022 č. j. 17 C 205/2019-189 žalobě částečně vyhověl a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelům částku 22 295,30 Kč s příslušenstvím (I. výrok), v části, jíž se stěžovatelé domáhali úhrady částky 93 920,70 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (II. výrok) a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení v částce 44 106,02 Kč (III. výrok) a České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náklady státu, jejichž výše bude určena v samostatném usnesení (IV. výrok).
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 18. 10. 2022 č. j. 30 Co 285/2022-215 rozsudek obvodního soudu v jeho I. výroku změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 22 295,30 Kč s příslušenstvím zamítá (I. výrok) a stěžovatelům uložil zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 3 300 Kč (II. výrok) a České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náklady státu ve výši 13 322 Kč (III. výrok). Na rozdíl od obvodního soudu městský soud naplnění podmínek, které by zakládaly odpovědnost státu za škodu, neshledal.
5. Stěžovatelé namítají, že městský soud ve svých závěrech, že není dána příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení a způsobenou škodou v podobě opotřebení předmětných nemovitostí, vycházel ze skutkového stavu, který nebyl podložený řádně provedeným dokazováním. Stěžovatelé nesouhlasí s městským soudem v tom, že bezprostřední příčinou zvýšeného opotřebení nemovitostí bylo rozhodnutí stěžovatelů údržbu nemovitostí v době probíhajícího řízení neprovádět. Městský soud opomenul, že stěžovatelka po celou dobu řízení o určení neplatnosti darovací smlouvy nebyla zapsána jako spoluvlastnice v katastru nemovitostí, nemohla tedy provádět jakoukoli údržbu předmětných nemovitostí či jinak s nimi nakládat. Podobně stěžovatel, byť v postavení většinového spoluvlastníka, byl ve výkonu svých vlastnických práv omezen, neboť mu jeho sestry (zapsané spoluvlastnice nemovitostí) písemně zakázaly provádět rekonstrukce či jiná zhodnocení nemovitostí. Tento zákaz byl podle stěžovatelů umocněn skutečností, že po celou dobu řízení o určení neplatnosti darovací smlouvy nebylo postaveno najisto, kdo je skutečným spoluvlastníkem nemovitostí a v jakém podílu. Stěžovatelé zdůrazňují, že neprováděli údržbu nemovitostí právě z důvodu nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Liberci, jenž ve věci rozhodoval po dobu více než 11 let, přičemž za tento nezákonný postup, jakož i za škodu objektivně vzniklou tímto postupem, odpovídá stát. Stěžovatelé připomínají, že škoda na nemovitostech, které nebyly po dobu řízení udržovány, a které tak působením času degradovaly, byla jednoznačně určena dvěma znaleckými posudky. Stěžovatelé nesouhlasí s rozhodnutím městského soudu, který nedovodil příčinnou souvislost mezi průtahy v řízení a opotřebením předmětných nemovitostí, kdy navíc ve svém rozhodnutí stěžovatelům uložil zaplacení značné částky za zpracování znaleckého posudku.
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. V posuzované věci byl předmětem rozhodování obecných soudů nárok stěžovatelů na zaplacení částky 116 216 Kč s příslušenstvím představující stěžovateli tvrzenou škodu spočívající ve zvýšeném opotřebení předmětných nemovitostí vzniklém v důsledku neprovádění jejich údržby po dobu nepřiměřeně dlouhého soudního řízení. Podstatou sporu je, zda byl naplněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu - příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
9. Ústavní soud se v minulosti opakovaně rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. zabýval, přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013 (N 86/69 SbNU 373), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
10. Obvodní soud v odůvodnění rozsudku ze dne 19. 4. 2022 č. j. 17 C 205/2019-189 poukázal na závěry svého rozsudku ze dne 30. 5. 2018 č. j. 18 C 299/2016-153 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 13. 12. 2018 sp. zn. 70 Co 395/2018, podle kterých v řízení vedeném Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 17 C 247/2004 došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, když řízení trvalo celkem 11 let 3 měsíce a 23 dní (od 2. 11. 2004 do 25. 2. 2016). Tuto skutečnost nepopírala ani vedlejší účastnice, ani ji nikterak nerozporoval městský soud v napadeném rozsudku, jak tvrdí v ústavní stížnosti stěžovatelé, městský soud pouze dovodil, že mezi v řízení prokázaným nesprávným úředním postupem státu a škodou, jež vznikla v důsledku neprováděné údržby předmětných nemovitostí, není zcela zjevně dána příčinná souvislost.
Městský soud odůvodnil tento svůj závěr tím, že skutečnost, že nebyla prováděna běžná údržba předmětných nemovitostí, byla vyvolána jen a pouze rozhodnutím stěžovatelů, nikoli okolnostmi probíhajícího řízení, neboť stěžovatelé (zejména stěžovatel coby nejprve vlastník polovičního podílu předmětných nemovitostí a od 23. 5. 2007 většinový spoluvlastník předmětných nemovitostí) měli možnost provádět základní údržbu nemovitostí, byť ze strany sester stěžovatele byla projevena nevůle k takovému jednání.
Městský soud nadto poukázal na v budoucnu možná řešení (vypořádání spoluvlastnictví mezi spoluvlastníky či vydání bezdůvodného obohacení), která by následně mohla vést k vypořádání finančních prostředků, které by stěžovatelé do předmětných nemovitostí investovali.
11. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by takto řádně odůvodněný závěr městského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logický a srozumitelný, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se všemi námitkami stěžovatelů vypořádalo způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť městský soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl.
12. Považují-li stěžovatelé tento závěr městského soudu za překvapivý, Ústavní soud podotýká, že za rozhodnutí, pro které se v jeho judikatuře vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým odvolací soud buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak učiní tak z jiného důvodu, než o který se tento rozsudek opíral, nebo rozhodnutí, ve kterém odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně, avšak vysloví při tom právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat.
V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla zruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost bránit se právní i skutkovou argumentací [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 10/13 SbNU 65)]. V posuzované věci městský soud vyhodnotil (obecně známá) kritéria rozhodná pro přiznání nároku na náhradu škody a rozhodl o meritu věci odlišným způsobem než obvodní soud, avšak vzhledem ke skutečnosti, že se stěžovatelé k odvolacím námitkám vedlejší účastnice mohli vyjádřit, což také učinili, nelze z tohoto pohledu hovořit o překvapivosti rozhodnutí.
13. K námitce stěžovatelů, že městský soud napadeným rozsudkem nezrušil i výroky rozsudku obvodního soudu o nákladech řízení, které je tedy vedlejší účastnice povinna platit stěžovatelům, Ústavní soud odkazuje na § 224 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle kterého změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Uvedeným způsobem městský soud postupoval, když vzhledem ke změně rozsudku obvodního soudu nově rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to tak, že právo na jejich náhradu přiznal plně úspěšné vedlejší účastnici podle § 142 o.
s. ř., dále pak podle § 148 o. s. ř. rozhodl o nákladech státu. Namítají-li stěžovatelé, že jim bylo uloženo nahradit státu náklady spojené s vypracováním znaleckého posudku, ač jeho zadání nepožadovali, konstatuje Ústavní soud, že znalečné představuje náklady, které vznikají v souvislosti s uplatněním či bráněním práva účastníků, tedy v jejich zájmu, a je proto logické, že jsou povinni je nahradit, stát nese tyto náklady pouze tehdy, jsou-li u účastníka splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
Kritériem, podle kterého soud rozhoduje, kdo z účastníků státu náklady nahradí, je ve sporném řízení úspěch ve věci.
14. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v němž porušení základních práv stěžovatelů neshledal. Městský soud se danou věcí podrobně zabýval, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Rozhodnutí nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod ho zpochybňovat.
15. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu