Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obce Skorkov, IČO 70541981, sídlem Skorkov 32, zast. JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2015 č. j. 22 Cdo 347/2015-420, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2014 č. j. 29 Co 467/2014-366 a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. dubna 2014 č. j. 18 C 253/2013-338, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a PhDr. Milana Smutného a Mgr. Drahomíry Smutné, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
2. V úvodu k věci stěžovatelka uvedla, že Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") zamítl její žalobu, kterou se domáhala určení, že je vlastníkem konkrétního pozemku v katastrálním území Skorkov. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, Nejvyšší soud její dovolání odmítl.
3. Následně polemizuje s přístupem Nejvyššího soudu při hodnocení objektivní povahy dobré víry a přezkumem její existence, přičemž v této souvislosti namítá, že soud v nalézacím řízení bez důvodu opominul, že stěžovatelka byla bez důvodných pochybností přesvědčena o tom, že jí právo k pozemku náleží, že obecné soudy zcela opominuly jakkoli rozhodnout o navržených důkazních prostředcích, které právě dobrou víru a způsob užívání prokazovaly (tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces, kdy stěžovatelce bylo zamezeno uplatnit svá práva, zvláště pokud byla porušena poučovací povinnost soudů). Přitom zdůrazňuje, že pozemek udržovala jako veřejnou komunikaci, dokonce i na základě výzvy vedlejších účastníků, k tomu navrhla řadu důkazních prostředků, avšak soud prvního stupně je neprovedl, nijak se k nim nevyjádřil, nerozhodl o jejich neprovedení, stěžovatelku náležitě nepoučil, což nezhojil ani odvolací soud. Připomíná rozsah poučovací povinnosti soudu, postup při zamítnutí důkazů a další předpoklady vydržení vlastnického práva k pozemku (nikoliv k pozemní komunikaci). Uvádí, že vykonávala faktické panství nad částí pozemku, měla jej v oprávněné držbě a vykonávala všechny atributy spojené s výkonem vlastnického práva. Důkazní řízení bylo vedeno s důrazem na splnění dvou základních podmínek vydržení, a to plynutí vydržecí doby a držbu předmětu. Obecné soudy správně dospěly k závěru, že doba vydržení byla stěžovatelkou splněna, k prokázání předmětu držby navrhla řadu důkazů, které však nebyly provedeny, je však přesvědčena, že předmětnou část pozemku vydržela.
4. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
8. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 7.) - ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv, zejména práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení, a konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v otázce naplnění předpokladů vydržení vlastnického práva k individualizovanému pozemku.
Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Stěžovatelčiny argumenty ohledně vydržení se prolínají, stejně jako tvrzení o porušení jejích základních práv. O nekoncepčnosti textu ústavní stížnosti svědčí např. tvrzení na deváté straně ústavní stížnosti: "Pokud obecné soudy odmítly poskytnout právu stěžovatelky na ochranu jejího vlastnického práva - resp. právo vlastnické právo na základě zákona nabýt - pak porušily právo stěžovatelky na zákonného soudce, dopustily se nepřípustní diskriminace stěžovatelky." Ústavní soud shledal, že důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí, a to zejména na rozsudek okresního soudu odkazuje.
K tomu Ústavní soud doplňuje, že je na stěžovatelce, aby respektovala zákonné předpoklady vydržení, v dané věci corpus possesionis, neboť je rozdíl v držbě pozemní komunikace a v držbě pozemku.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. února 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu