Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Jaroslava Sládka - BELAREPO, zast. JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2015 č. j. 32 Cdo 2576/2015-453, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015 č. j. 4 Cmo 74/2014-410 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2013 č. j. 13 Cm 270/2004-362, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti CIUR, a. s., sídlem Malé náměstí 142/3, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
2. K věci uvedl, že rozsudkem městského soudu ze dne 1. 2. 2010 č. j. 13 Cm 270/2004-255 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici 871 803 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na základě kterého byl usnesením vrchního soudu ze dne 25. 1. 2012 č. j. 4 Cmo 146/2011-300 rozsudek městského soudu zrušen. Poté rozhodl městský soud rozsudkem napadeným ústavní stížností opět o uložení povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici požadovanou sumu, po stěžovatelově odvolání vrchní soud rozsudek potvrdil a jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl. Podle stěžovatele porušily obecné soudy svými rozhodnutími jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 1 Listiny, tj. právo vlastnit majetek.
3. Jednotlivá tvrzení o porušení základních práv stěžovatel následně odůvodňuje. Namítá, že soudy neposkytly ochranu jeho majetkovým právům a v rozporu se zásadou "pacta sunt servanda" mu uložily povinnost poskytnout vedlejší účastnici s odkazem na uzavřenou smlouvu peněžité plnění, ke kterému se stěžovatel ve smlouvě nezavázal. Ve smlouvě o díle se stěžovatel zavázal zaplatit cenu za dílo, jehož parametry a vlastnosti si ve smlouvě výslovně dojednal a objednal, a pouze za takové dílo se zavázal zaplatit cenu díla. Přestože zhotovitel takovéto dílo stěžovateli nedodal, soudy mu přesto přiznaly právo na zaplacení ceny díla. Formuluje zcela konkrétní námitky k protiústavnosti posouzení otázky, zda bylo dílo řádně provedeno (podle stěžovatele nikoliv, neboť nebylo zhotoveno z konkrétních částí specifikovaných ve smlouvě, že stavební nepřipravenost budovy nemá vliv na povinnost zhotovitele předat objednateli řádné dílo, dílo bylo naprogramováno tak, aby fungovalo jen po dobu několikanásobně kratší, než je záruční doba díla) a k nerespektování právního názoru odvolacího soudu, tzv. "opomenutý důkaz" (neprovedení znaleckého posudku díla ve stavu v době ukončení prací zhotovitelem). Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká protiústavnost jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání (vymezení právních otázek).
4. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
10. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 , N 148/46 SbNU 471).
11. Z tohoto důvodu přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska argumentů stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Základem stěžovatelovy argumentace je tvrzení o porušení práva na soudní ochranu při posuzování řádnosti, resp. vadnosti provedení díla. Z obsahu ústavní stížnosti (zejména str. 3 až 7) je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy v otázce hodnocení, zda dílo bylo provedeno řádně a zda, v této souvislosti, vznikl zhotoviteli nárok na doplacení ceny díla. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.
Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel tyto argumenty před nimi již v průběhu řízení uplatňoval. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí, a to zejména na rozsudek městského soudu, odkazuje. Přisvědčit nelze ani stěžovatelově námitce, že městský soud nerespektoval právní názor odvolacího soudu, že neprovedený znalecký posudek představuje tzv. opomenutý důkaz.
Vrchní soud totiž neuložil soudu prvního stupně, aby účastníkům řízení přikázal uvést dílo do stavu, v jakém bylo v době, kdy na něm zhotovitel ukončil práce, ale hodnocení tohoto stavu podmínil odpovědí na otázku, do jaké míry je možné a zda je to vůbec možné, navodit stav, který zde existoval v době ukončení prací zhotovitele. V další fázi řízení bylo zjištěno, že po téměř deseti letech provozu to není možné (bod 6.), a s ohledem na důvody nebylo nutné, aby tvrzení o nemožnosti nechal soud posoudit a přezkoumat soudním znalcem (jak namítá stěžovatel na str.
8 i.p. ústavní stížnosti). Jestliže za tohoto stavu věci soudy uložily stěžovateli povinnost doplatit cenu díla, uložily ji v souladu s právními předpisy, a proto nemohlo dojít ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho práva vlastnit majetek.
13. Ústavní soud neshledal ani žádnou protiústavnost v postupu Nejvyššího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání. Při využití dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, třeba vždy respektovat aktuální právní úpravu jeho přípustnosti. Teprve poté, kdy Nejvyšší soud vyhodnotí, že dovolání je přípustné, lze přistoupit k posouzení jeho důvodnosti, tj. zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V předmětné věci však stěžovatel nevymezil ani jednu z otázek, která by mohla být subsumována pod některý ze čtyř okruhů přípustnosti dovolání (srov. § 237 občanského soudního řádu), v takové situaci proto odmítnutí jeho dovolání nemohlo vést k porušení práva na soudní ochranu.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. února 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu