Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. T., zastoupeného JUDr. Josefem Chrástem, advokátem se sídlem Moldavská 11, 625 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2011 sp. zn. 13 Co 44/2011, ve znění opravného usnesení ze dne 10. listopadu 2011 sp. zn. 13 Co 44/2011, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy při rozhodování o výši výživného na jeho dva nezletilé syny nevzaly v úvahu jeho současnou tíživou finanční situaci, v níž dluží různým bankám částku více než 800 000,- Kč. Finanční prostředky si vypůjčil jako podnikatel na renovaci rodinného domku, v němž bydlel i se svou rodinou. V současné době pracuje jako elektrikář v Rusku. Protože však většinu svých příjmů zasílá na úhradu dluhu, považuje výživné pro své děti za příliš vysoké, které není v jeho možnostech řádně plnit.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).
K námitkám stěžovatele, spadajícím svým charakterem do oblasti dokazování, je třeba připomenout, že rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů patří do výlučné pravomoci obecných soudů. Obecný soud má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor k tomu, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudil a rozhodl o něm. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu "vstupovat". Jeho úkolem je pouze ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování nevybočil ze zákonného rámce způsobem natolik extrémním, že by jeho rozhodnutí bylo nepochybně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů naprosto neudržitelné.
Ústavní soud žádné protiústavní pochybení neshledal. Na projednávaný případ v rovině jednoduchého práva dopadají ustanovení § 26, § 28, § 50, § 85, § 85a a § 96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině").
Podle ustanovení § 85 odst. 2 zákona rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám nezletilých, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Řízení ve věcech péče o nezletilé je řízením nesporným, které je ovládáno zásadou vyšetřovací. Soud je tedy v jeho rámci povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly ty, které byly účastníky řízení navrhovány (§ 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.").
Jestliže je povinným rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti, které podléhají dani z příjmů (§ 85a zákona o rodině), je povinen soudu prokázat své příjmy, případně, pokud jsou takovéto listinné doklady (např. daňová přiznání) k dispozici, vychází soud rovněž z těchto podkladů. V projednávané věci odvolací soud posuzoval údaje nezbytné pro rozhodnutí ve věci na základě daňového přiznání otce nezletilých dětí, výpisů z účtu matky nezletilých a z dalších listinných důkazů, kterými ověřil aktuální výši příjmů jak stěžovatele, včetně jeho cestovních náhrad, tak i příjmů matky.
Zjištění soudu, že otec nezletilých disponuje měsíčně minimálně částkou okolo 25 000,- Kč, které odpovídá soudem určená výše výživného, opřel odvolací soud i o výsledky dokazování, které sám v řízení provedl a skutková zjištění, k nimž dospěl již soud prvního stupně. Postup odvolacího soudu nelze označit za nezákonný či dokonce neústavní a odpovídá zákonným kritériím, stanoveným především v ustanovení § 85 a § 96 zákona o rodině. Rovněž právní závěr o finančních možnostech otce nezletilých a poukaz odvolacího soudu na skutečnost, že dluhy stěžovatele, související s jeho investicemi do majetku rodiny matky dětí, je třeba vypořádat v rámci rozdělení společného jmění manželů a nelze je nijak kompenzovat v rámci řízení o stanovení běžného výživného pro oba nezletilé syny, je zcela standardní.
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je možné identifikovat rámec, v němž se volná úvaha soudu při určení výše výživného pohybovala. Ústavní soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, např. na usnesení ze dne 4. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1193/08 , v níž v souvislosti s ustanovením § 96 zákona o rodině zdůraznil, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat určení výživného (shodně viz např. II. ÚS 98/05 ,
I. ÚS 32/06 ,
II. ÚS 1934/07 ), neboť "je totiž zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska určení výživného, stanovená tímto ustanovením, uváděly v život aplikací v jednotlivých individuálních případech. Není a nemůže být v pravomoci Ústavního soudu detailně přezkoumávat závěry obecných soudů, na jejichž základě stanovily výživné". Zpochybnění věcné správnosti skutkových zjištění obecných soudů samo o sobě důvodnost závěru o porušení ústavnosti nezakládá, pokud rozhodnutí obecných soudů nejsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu. O takový případ v projednávané věci nejde.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ve znění opravného usnesení byla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. března 2012
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu