Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Andrey Dobrovičové, zastoupené JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem Brno, Údolní 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 7. 2013, č.j. 42 C 201/2011-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
5. Ústavní soud v obdobných případech zpravidla považuje, s ohledem na výši způsobené újmy, která v tomto případě činí částku 6.200,- Kč, stížnost za zjevně neopodstatněnou a věcně stížnost neprojednává. Stěžovatelka však namítá závažné procesní vady. Pokud by tyto námitky Ústavní soud shledal důvodnými, mohlo by to znamenat vážné porušení práva na spravedlivý proces. Proto v tomto případě přezkum provedl.
6. Ústavní soud předně odmítá tvrzení stěžovatelky, že by tím, že i přes žádost svého právního zástupce tento neobdržel protokol z jednání ze dne 23. 4. 2013, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť se pro toto pochybení soudu prvního stupně nedozvěděla o odročení jednání na den 19. 7. 2013 a nemohly tak nastat ani soudem v rozhodnutí deklarované účinky koncentrace řízení, o němž byli účastníci řízení poučeni právě na jednání dne 23. 4. 2013. Toto tvrzení Ústavní soud odmítá především proto, že není pravdivé, neboť jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, byl právnímu zástupci stěžovatelky protokol z jednání ze dne 23. 4. 2013, jehož se za právního zástupce stěžovatelky v substituci zúčastnila Mgr. Michaela Knitlová, zaslán e-mailem dne 24. 5. 2013, jak při jednání soudu substituentka požadovala. Tvrzení stěžovatelky, že se nedozvěděla o nařízeném jednání na den 19. 7. 2013, je třeba odmítnout i z toho důvodu, že termín odročeného jednání byl vzat jejím právním zástupcem na vědomí již při jednání dne 23. 4. 2013, přičemž její právní zástupce vyslovil souhlas s tím, že již nebude k jednání znovu obesílán. Rovněž tvrzení stěžovatelky, že nemohlo dojít k nástupu účinků koncentrace řízení ve smyslu § 118b odst. 1 občanského soudního řádu, nelze přisvědčit, neboť právní zástupce stěžovatelky (resp. jeho sustituentka) byl o koncentraci zákonem stanoveným postupem při jednání poučen, a tudíž nic nebránilo tomu, aby tyto účinky nastoupily.
7. Odmítnout je třeba také námitku stěžovatelky stran toho, že soud prvního stupně nerozhodl o vstupu vedlejšího účastníka do řízení usnesením, a to s ohledem na skutečnost, že občanský soudní řád nestanoví povinnost soudu o vstupu vedlejšího intervenienta do řízení rozhodnout. Vedlejší účastník vstupuje do řízení okamžikem, kdy soudu dojde jeho sdělení, že na straně některého z účastníků vstupuje do řízení (viz Drápal, L., Bureš, J., Krčmář, Z. Občanský soudní řád - komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 409). O přípustnosti vstupu vedlejšího účastníka do řízení naopak soud nemůže rozhodnout sám z vlastní iniciativy, ale toliko na návrh (§ 93 odst. 2 věta druhá). Jak však vyplývá ze spisového materiálu, takový návrh stěžovatelka neučinila, a to přesto, že o vstupu vedlejšího intervenienta na žalované straně byla soudem informována. Přisvědčit nelze ani té námitce stěžovatelky, že jí nebyl vytvořen dostatečný prostor na tuto skutečnost reagovat, neboť vyjádření vedlejšího účastníka k žalobě stěžovatelky bylo jejímu právnímu zástupci doručeno do datové schránky až dne 15. 7. 2013, tj. tři dny před nařízeným jednáním. Zde je naopak třeba poukázat na to, že stěžovatelka se o vstupu vedlejšího účastníka do řízení nedozvěděla až dne 15. 7. 2013, ale již dne 25. 6. 2013, kdy bylo do datové schránky jejího právního zástupce doručeno sdělení vedlejšího účastníka o vstupu do řízení. Stěžovatelka tak měla dle názoru Ústavního soudu dostatečný prostor na to, aby na nově vzniklou procesní situaci reagovala, což však neučinila, přičemž z tohoto důvodu nepožádala soud ani o odročení nařízeného jednání na jiný termín.
8. Soud prvního stupně konečně nepochybil ani tím, že ve věci nerozhodl při jednání dne 19. 7. 2013, na něž se stěžovatelka ani její právní zástupce bez omluvy či žádosti o odročení jednání nedostavili (přestože termín jednání byl právním zástupcem stěžovatelky vzat na vědomí při jednání dne 23. 4. 2013), ale odročil jednání za účelem vyhlášení rozsudku na 29. 7. 2013, neboť takový postup občanský soudní řád umožňuje (§ 156 odst. 2 občanského soudního řádu). Neobstojí ani námitka, že stěžovatelka nebyla o odročení jednání za účelem vyhlášení rozhodnutí soudem vyrozuměna, neboť k jednání odročenému jen za účelem vyhlášení rozsudku není třeba předvolávat účastníky a jejich zástupce, kteří nebyli přítomni při odročovaném jednání (viz Drápal, L., Bureš, J., Krčmář, Z. Občanský soudní řád - komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 721). Pochybením nebylo ani to, že soud právnímu zástupci stěžovatelky nezaslal protokol z jednání ze dne 19. 7. 2013, neboť občanský soudní řád soudu povinnost zasílat účastníkům řízení protokoly z jednání nestanoví a stěžovatelka o jeho zaslání soud nepožádala.
9. Pro vše výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že soud prvního stupně postupoval v řízení zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy, přičemž žádné pochybení, natož pak pochybení, jež by dosahovalo ústavněprávní roviny, ve věci neshledal. Bylo naopak pouze věcí stěžovatelky, aby v řízení důsledně dbala ochrany svých práv. Pokud tak stěžovatelka neučinila a byla ve věci nečinná, pak postupovala způsobem, jemuž Ústavní soud nemůže poskytnout právní ochranu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2014
Jan Filip, v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu