Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Sováka, zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem, se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2025, č. j. Vol 50/2025-6, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Státní volební komise, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava"), domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení ("napadené usnesení"). Tvrdí, že jím Nejvyšší správní soud porušil čl. 15, 16, 17, 21, 22 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelův návrh na neplatnost volby kandidátky ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu, konaných ve dnech 3. a 4. 10. 2025. V odůvodnění konstatoval, že podle § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2025 ("zákon o volbách do Parlamentu"), musí být návrh podán nejpozději 10 dnů po vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí. V loňských volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu se tak stalo dne 7. 10. 2025. Zákonná lhůta proto uplynula dne 17. 10. 2025 v 16.00 hodin (§ 97a odst. 3 zákona o volbách do Parlamentu). Stěžovatel doručil návrh do datové schránky Nejvyššího správního soudu dne 20. 10. 2025. Nejvyšší správní soud jej proto posoudil jako opožděný.
3. Stěžovatel uvedl, že u Nejvyššího správního soudu učinil podání ohledně neplatnosti volby již dne 17. 10. 2025 ("první podání"). Nejvyšší správní soud následně upozornil, že návrh na neplatnost volby je možné podat pouze s elektronicky ověřeným podpisem nebo prostřednictvím datové schránky. To stěžovatel následně učinil druhým podáním doručeným 20. 10. 2025.
4. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením druhé podání odmítl, čímž implicitně posoudil i jeho první podání a současně dovodil, že se ve volebních věcech neuplatní § 37 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále "s. ř. s."). Protože žádné ze dvou podání stěžovatele nebylo posuzováno meritorně, Nejvyšší správní soud se nezabýval tvrzenými zásahy do základních práv.
5. Napadeným usnesením tak podle stěžovatele bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu. Nejvyšší správní soud procesní pravidla vyložil způsobem, který znemožnil materiální přezkum stěžovatelovy argumentace a dopustil se tak odepření spravedlnosti. Posouzení podání Nejvyšším správním soudem je projevem přepjatého formalismu, který společně s rigidní aplikací mimořádně krátké lhůty podle § 87 odst. 1 zákona o volbách do Parlamentu a nemožností odstranit vady podání vyústil v nepřípustné odepření přístupu k soudu.
6. Stěžovatel dále tvrdil, že napadeným usnesením porušil Nejvyšší správní soud jeho právo na svobodné volby. Při posuzování podání stěžovatele a interpretaci procesních pravidel měl totiž vycházet z čl. 22 Listiny jako závazného interpretačního pravidla, které je potřeba aplikovat obzvláště na ustanovení volebních zákonů. Stěžovatel před Nejvyšším správním soudem namítal, že během volební kampaně došlo k narušení svobodné soutěže systematickým potlačováním kritických názorů v politické debatě. Takové jednání mohlo ovlivnit formování politické vůle voličů, stěžovatelova tvrzení tak byla způsobilá zpochybnit férovost a legitimitu volební soutěže. Odmítnutí věcného přezkumu jeho podání tak představuje oslabení garance politické plurality, které se dotýká nejen subjektivního práva stěžovatele podílet se na správě věcí veřejných prostřednictvím svobodných voleb, ale také veřejného zájmu na zachování jejich férovosti.
7. V důsledku napadeného usnesení bylo podle stěžovatele rovněž zasaženo do jeho svobody projevu a svobody (projevu) náboženského vyznání. Porušení těchto práv spatřuje stěžovatel v tom, že byl vyloučen z veřejné politické diskuze v rámci volební kampaně. Na profilu na sociální síti jedné z kandidátek ve volbách mu byly totiž opakovaně mazány jeho komentáře a nakonec mu bylo znemožněno další přispívání zablokováním přístupu k tomuto profilu.
8. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel nově namítl, že první podání učinil prostřednictvím e-mailu proto, že se dne 17. 10. 2025 kvůli závadě na webovém prohlížeči nemohl přihlásit do své datové schránky prostřednictvím bankovní identity. Tvrdil, že toto technické selhání potvrdila i technická podpora jeho banky. Podle stěžovatele šlo o selhání státem uznávaného komunikačního prostředku, které mu nelze klást k tíži. Namítl také, že v datové zprávě nejprve odeslal jinou verzi podání, což vedlo ke vzniku více evidenčních záznamů a čísel jednacích. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší správní soud měl přihlédnout ke všem doručeným datovým zprávám, jejich obsahu a časovým souvislostem. Dále stěžovatel rozváděl, že před tím, než učinil svá podání u Nejvyššího správního soudu, snažil se obracet na představitele volební koalice, za které kandidovala kandidátka, jejíhož zvolení se jeho podání týkala.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a že je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který svou pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. také § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. K zásahu do činnosti soudů je oprávněn tehdy, pokud soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatele, zejména nebylo-li soudní řízení vedeno v souladu s hlavou pátou Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3199/12
).
11. Stěžovatel v postupu Nejvyššího správního soudu spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na přístup k soudu. Ústavní soud však jeho tvrzení nepřisvědčil.
12. Právo na přístup k soudu není absolutní a podléhá zákonným omezením, ta však musí sledovat legitimní cíl a být vůči němu být přiměřená (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, bod 27]. Procesní předpisy zakotvující tato omezení je potřeba vykládat tak, aby nebyly na účastníky kladeny nepřiměřené požadavky a nebylo jim tak fakticky bráněno v realizaci práva na soudní ochranu. Při interpretaci omezení tohoto práva v podobě lhůt pro uplatnění procesních úkonů je nutno ze strany soudů vyloučit přepjatý formalismus.
13. Posuzovaný postup Nejvyššího správního soudu ve světle těchto závěrů obstojí. Dodržování formalizovaných zákonných postupů v soudním řízení je nezbytné, neboť mj. omezuje libovůli soudu a zajišťuje efektivní rozhodnutí sporu v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 4. 2018 ve věci Zubac proti Chorvatsku, č. stížnosti 40160/12, § 96).
14. Desetidenní lhůta podle § 87 odst. 1 zákona o volbách do Parlamentu nepředstavuje nelegitimní či nepřiměřený zákonný požadavek, který by stěžovateli bránil domáhat se soudního přezkumu voleb. Její důslednou aplikaci nelze považovat za přepjatý formalismus (srov. k aplikaci stejné lhůty ve volbách do zastupitelstvech obcí usnesení ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3399/22
, body 7-9). Účelem lhůt obecně je omezení trvání stavu nejistoty v právních vztazích, což je mimořádně důležité ve volebním soudnictví, pro které je charakteristický zvláštní požadavek na rychlost volebního přezkumu (usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/18
ze dne 18. 9. 2018, bod 31). Jeho odrazem je krátkost lhůt vedená snahou nevyvolávat po neúměrně dlouhou dobu pochybnosti o zákonnosti průběhu voleb [srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 52/10
ze dne 29. 3. 2011, bod 44, a
sp. zn. Pl. ÚS 27/12
ze dne 7. 1. 2013, bod 4).
15. Stěžovatel nesouhlasil též s tím, že jeho návrh na neplatnost voleb nebyl vyhodnocen jako doplnění včas podaného prvního podání. Tento postup Nejvyššího správního soudu je však zakotven v § 93 odst. 2 s. ř. s., který klade na formu úkonů učiněných ve věcech volebních (a referenda) přísnější nároky. Návrh lze podat pouze stanovenou formou a na rozdíl od obecné úpravy v § 37 odst. 3 s. ř. s. se k podání učiněném v jiné formě nepřihlíží, ani pokud by byla ve lhůtě tří dnů vada spočívající v zákonem nepředpokládané formě zhojena.
Zákonná forma podání musí být bezpodmínečně dodržena, podání učiněné jiným způsobem nemá vůbec žádné právní účinky. Pokud je ve lhůtě do tří dnů navrhovatel potvrdí písemným podáním shodného obsahu, má se za to, že teprve toto "písemné potvrzení" představuje návrh na zahájení řízení (shodně viz POTĚŠIL, L., ŠIMÍČEK, V. a kol., Soudní řád správní. Komentář. Leges, Praha 2014, dostupné v ASPI k § 93). Tento zákonem stanovený postup nelze považovat za nepřípustné omezení stěžovatelových základních práv.
16. Jako nepřípustnou vyhodnotil Ústavní soud námitku stěžovatele, že Nejvyšší správní soud porušil jeho základní práva tím, že mu kladl k tíži technickou závadu na přihlašování do datové schránky prostřednictvím bankovní identity. O technických problémech s datovou schránkou se stěžovatel ve svém návrhu na neplatnost voleb nijak nezmínil. Námitku vznesl obsahově teprve v doplnění ústavní stížnosti. Nedostál tak požadavku na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), když Nejvyššímu správnímu soudu vůbec neumožnil námitku posoudit, ač je z okolností věci zjevné, že mu v jejím uplatnění nic nebránilo. Námitka je tudíž materiálně nepřípustná (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2387/24
ze dne 29. 1. 2025, bod 36).
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. ledna 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu