Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Zemědělské zásobování a nákup v Chrudimi, a. s., sídlem U Cukrovaru 144, Slatiňany, zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem, sídlem Pouchovská 1255/109b, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 33 Cdo 3300/2024-204, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. srpna 2024 č. j. 27 Co 169/2024-177 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 21. března 2024 č. j. 14 C 204/2023-144, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Cerea, a. s., sídlem Dělnická 384, Pardubice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Chrudimi (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu stěžovatelky o určení, že je vlastnicí nemovitostí v žalobě specifikovaných (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.).
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro vady. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že z dovolání je sice zřejmé, že stěžovatelka nesouhlasí se zjištěním soudů, co bylo předmětem kupní smlouvy a není srozuměna s tím, že kupní smlouvu shledaly soudy platnou, z dovolání ale není zřejmé, které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") má stěžovatelka za splněné, a ve vztahu k jaké otázce hmotného nebo procesního práva, na níž je podle ní napadené rozhodnutí založeno. Upozornil, že z dovolání je patrné, že stěžovatelka pracovala s občanským soudním řádem ve znění účinném do 31. 12. 2012. Formulace, že věc by bylo namístě řešit právně jinak, není řádným vymezením přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla nyní posouzena jinak. Pro úplnost Nejvyšší soud dodal, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud.
4. Stěžovatelka uvádí, že v řízení před okresním a krajským soudem poukazovala na skutečnost, že v dané věci jsou zásadní konkrétní okolnosti případu. Okresní ani krajský soud neposoudily místní poměry, svoje závěry učinily pouze na základě listinných podkladů. Dokazování bylo podle stěžovatelky nedostatečné.
5. Nejvyšší soud se vyhnul posouzení merita věci s tím, že pouze upozornil na zjevnou písařskou nesprávnost. Ačkoliv stěžovatelka odkázala na přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. s výslovným odůvodněním, že v dané věci má být dovolacím soudem vyřešena právní otázka jinak, Nejvyšší soud vyzvedl chybné označení příslušného ustanovení o. s. ř. a s odkazem na to dovolání odmítl.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. V části, ve které ústavní stížnost směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, je přípustná (stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V části, ve které směřuje proti rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu, je však nepřípustná (k tomu viz dále).
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy).
8. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky vůči postupu Nejvyššího soudu. Dovolatel musí v dovolání uvést, na vyřešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva, napadené rozhodnutí závisí (tj. rozhodnutí je na ní založeno) a vymezit jeden ze zákonných případů přípustnosti dovolání. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23 , bod 17). Vymezení přípustnosti dovolání, resp. otázky hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, nelze zaměňovat s dovolacím důvodem, kterým je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
9. Jde-li o vymezení přípustnosti dovolání, musí v něm být právní otázka konkretizována a podřazena pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu [případně i judikaturu Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva či Soudního dvora Evropské unie - srov. nález sp. zn. I. ÚS 1585/23 ]. Konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633)].
10. Ústavní soud zároveň ve své četné judikatuře zdůrazňuje, že Nejvyšší soud nemůže k posuzování naplnění náležitostí dovolání (a tedy i vymezení přípustnosti dovolání), přistupovat formalisticky. Při posuzování splnění náležitostí dovolání musí Nejvyšší soud vycházet z obsahu celého dovolání [srov. nálezy ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 2904/20
(N 152/107 SbNU 271), ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14
(N 234/75 SbNU 607), ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 708/17
(N 58/88 SbNU 817)]. V opačném případě by postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení základního práva dovolatele na přístup k soudu.
11. Postup Nejvyššího soudu v posuzovaném případě však Ústavní soud za formalistický nepovažuje. Není pravda, že by Nejvyšší soud založil své rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro vady na písařské chybě stěžovatelky (která v otázce přípustnosti odkazovala na znění § 237 o. s. ř. do 13. 12. 2012), ale v dovolání zcela absentovalo jakékoliv vymezení přípustnosti. Z vyžádaného dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v dovolání neuvedla ani otázku hmotného nebo procesního práva, na níž je napadené rozhodnutí krajského soudu založeno, ani žádný ze čtyř zákonných předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud rovněž správně upozornil, že pouhé tvrzení stěžovatelky, že by věc měla být právně posouzena jinak, nelze považovat za vymezení předpokladu přípustnosti dovolání spočívajícího v odlišném posouzení již dříve řešené právní otázky. Ústavní soud proto ve zjištění Nejvyššího soudu, že dovolání stěžovatelky neobsahuje údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, neshledal žádné ústavněprávní pochybení.
12. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, 460/2017 Sb.]. Dovolatel je ostatně obligatorně zastoupen advokátem. Dovolání jím musí být až na výjimky sepsáno (§ 241 o. s. ř.), takže je možné na náležitosti dovolání klást i zvýšené požadavky.
13. Nevymezí-li stěžovatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, bod 61). Stěžovatel v takovém případě v rozporu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že nejde ani o výjimku podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, námitkami stěžovatelky vůči rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu se proto Ústavní soud nemohl zabývat.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu