Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou o ústavní stížnosti 1) Davida P. Stapletona, 2) Eugenie N. Karen, 3) Mary A. E. Kohn a 4) Michaela P. Kohna, všichni zastoupeni Dr. Vratislavem Pěchotou, Esq., advokátem, se sídlem Mánesova 1645/87, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025, č. j. 28 Cdo 725/2025-889, a výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2025, č. j. 28 Cdo 725/2025-903, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a 1) Jana Halouzky, 2) statutárního města Brno, se sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, 3) České republiky - Ministerstva vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, za kterou před soudem vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, 4) Alfa centrum horní, a. s., se sídlem Masarykova 427/31, Brno a 5) ALFA CENTRUM AB, a. s., se sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Nejvyšší soud vydal napadené usnesení, kterým v částečném rozsahu odložil právní moc rozsudku Krajského soudu v Brně.
2. Nejvyšší soud následně vydal napadený rozsudek, kterým odmítl dovolání 1. vedlejšího účastníka proti rozsudku krajského soudu (I. výrok) a na základě dovolání 3. vedlejšího účastníka zrušil některé výroky tohoto rozsudku (II. výrok).
3. Stěžovatelé podali ústavní stížnost, ve které navrhli: (1) zrušit II. výrok rozsudku Nejvyššího soudu, (2) potvrdit jemu předcházející rozsudek krajského soudu, (3) zrušit usnesení Nejvyššího soudu o odložení právní moci a (4) nařídit o stížnosti ústní jednání.
4. Ústavní soud se nyní postupně vyjádří ke každému z těchto návrhů.
5. Ústavní stížnost proti II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu je nepřípustná [návrh 1)]. Nejvyšší soud tímto výrokem částečně zrušil rozsudek krajského soudu a v tomto rozsahu mu vrátil věc k dalšímu řízení. Ústavní soud přitom zpravidla nevstupuje do neskončených řízení a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti proti zrušujícím rozhodnutím, kterými nebyla věc skončena, ale pouze vrácena nižšímu soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelům se tím totiž otevírá prostor k ochraně jejich práv v pokračujícím řízení (podrobněji např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3026/20
, bod 50; II. ÚS 3158/19, bod 34; I. ÚS 190/15, bod 18).
6. Ústavní soud není oprávněn potvrdit stěžovateli uvedený rozsudek krajského soudu [návrh 2)]. Ústavní soud může uplatňovat státní moc jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ústavní ani zákonná úprava však Ústavnímu soudu neumožňuje to, aby na základě ústavní stížnosti jakékoli soudní rozhodnutí potvrdil. Ústavní soud proto není ve vztahu k návrhu na potvrzení rozhodnutí krajského soudu příslušný [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 27 až § 63 a § 72 až § 84 zákona o Ústavním soudu a např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2596/21
].
7. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu o odložení právní moci není přípustná [návrh 3)]. Ústavní stížnost je obecně přípustná zpravidla pouze proti aktuálnímu, bezprostřednímu, přímému a negativnímu zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva či svobody. Zásah do základních práv či svobod je aktuální tehdy, pokud "se tento zásah - a tedy i případné následné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu - může projevovat v právní sféře stěžovatele" (viz rozhodnutí uvedená např. v usneseních sp. zn. III. ÚS 1999/23
, bod 5; I. ÚS 3207/23, bod 9). Tato podmínka však ve vztahu k tomuto usnesení splněna není. Napadené usnesení částečně odložilo právní moc rozsudku krajského soudu "do právní moci rozhodnutí o dovolání účastníka 3/ v této věci". O dovolání tohoto účastníka přitom Nejvyšší soud rozhodl napadeným rozsudkem, který se stal pravomocným dne 12. 11. 2025. Napadené usnesení tak v právní sféře stěžovatelů nevyvolává již žádné právní účinky. I kdyby tomu tak ale bylo, jejich ústavní stížnost by byla vzhledem k datu jejího doručení (30. 12. 2025) a datu vydání napadeného usnesení (26. 3. 2025) zjevně opožděná.
8. Pro nařízení ústního jednání nejsou splněny zákonné podmínky [návrh 4)]. Ústní jednání lze nařídit jen tehdy, pokud nebyla ústavní stížnost odmítnuta. Důvody pro její odmítnutí však v tomto případě nastaly (§ 44 zákona o Ústavním soudu a např. usnesení IV. ÚS 3194/23, bod 14; II. ÚS 1891/16, bod 4; III. ÚS 3326/15, bod 19).
9. Ústavní soud z uvedených důvodů návrh stěžovatelů odmítl - a to kvůli nepřípustnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a kvůli nepříslušnosti ve vztahu k rozsudku krajského soudu [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. ledna 2026
Daniela Zemanová v. r.
soudkyně zpravodajka