Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Kalcovského, zastoupeného JUDr. Danielem Uličným, advokátem, sídlem Slezská 949/32, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2017 č. j. 22 Cdo 2396/2017-213 a výroku I rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. ledna 2017 č. j. 29 Co 173/2016-195 v části, kterou byl potvrzen výrok II a změněn výrok III rozsudku soudu prvního stupně, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Aleše Bursy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené vlastnické právo a právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu hlavy druhé a páté Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, resp. právo na ochranu majetku a spravedlivý proces ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 1. 2016 č. j. 24 C 77/2013-125 bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví vedlejšího účastníka (jako žalobce) a stěžovatele (jako žalovaného) ke konkrétním pozemkům v katastrálním území Jeřmanice (výrok I), tyto pozemky byly přikázány do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka (výrok II), vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo zaplatit stěžovateli na vyrovnání podílů částku 502 667 Kč (výrok III), dále pak jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a že každý z účastníků je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Liberci na náhradu nákladů řízení částku 3 509,50 Kč (výrok V).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že se pozemek p. č. X v katastrálním území Jeřmanice přikazuje do vlastnictví stěžovatele, jinak jej v tomto výroku potvrdil, stejně tak jej potvrdil i ve výroku V, dále jej změnil ve výroku III tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli na vyrovnání podílů částku 339 492 Kč (výrok I), a dále rozhodl, že účastníci jsou povinni zaplatit České republice náklady státu ve výši 600 Kč (výrok II) a že žádný z účastníků ani vedlejší účastnice na stěžovatelově straně, Eva Kalcovská, nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto stěžovatelovo dovolání s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, stěžovateli bylo uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 12 874 Kč, a také bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem (resp. vedlejším účastníkem) a vedlejší účastnicí na straně žalovaného (resp. stěžovatele) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v dovolání uplatnil otázku zásadního právního významu, kterou formuloval (ve stručnosti) tak, zda krajský soud porušil § 1144 odst. 1 s přihlédnutím k § 1142 odst. 2 občanského zákoníku, jestliže nepřistoupil k reálnému rozdělení věcí tak, aby byl respektován podíl na věci obou bývalých spoluvlastníků. Nejvyšší soud dovolání neshledal přípustným, pustil se však do meritorní polemiky s důvody dovolání a citoval některé skutkové závěry soudů nižších stupňů. Ty stěžovatel, jak dále uvádí, nezpochybňuje, mají však zakládat jiné právní posouzení, než k jakému dospěl Nejvyšší soud, tedy že pokud posuzované pozemky "pod tratí", vyjma pozemku p. č. X, byly přikázány do vlastnictví vedlejšího účastníka, protože jsou obhospodařovány jedním nájemcem, rozsudek krajského soudu obstojí. V této souvislosti stěžovatel upozornil, že uvedený soud upřednostnil kritérium využití společné věci před hlediskem výše spoluvlastnických podílů, neboť i když na základě doplněného znaleckého posudku nevyloučil, že některé z větších pozemků jsou "samostatně oddělitelné a i dobře prodejné", respektoval stav existující v době jeho rozhodování, tedy že jde o zemědělské pozemky obhospodařované jako celek.
6. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu má dle stěžovatele plynout, že uvedený soud si byl dobře vědom nutnosti vypořádat spoluvlastnictví také s ohledem na velikost podílů, nevyvodil z tohoto kritéria žádné závěry. Jeho úvahy jsou vnitřně rozporné, nezohledňující zákonný imperativ nařizující věc ve spoluvlastnictví vypořádat tak, aby byla maximálně respektována nově vznikající práva výlučných vlastníků. Uvedený soud sice zdůraznil, že ve věci k reálnému rozdělení nepřistoupil, nijak ale nevysvětlil, proč namísto toho uplatnil princip kompenzace v penězích, když mu, ačkoliv byl jeho podíl na všech pozemcích třetinový, přiřkl jediný pozemek odpovídající jedné čtvrtině z jeho dřívějšího spoluvlastnického podílu, kdy současná výměra nedosahuje ani 10 % celkového úhrnu zrušeného spoluvlastnictví. Dle stěžovatele bylo třeba přistoupit buď k rozvržení pozemků, jak navrhoval, nebo některé či všechny pozemky reálně rozdělit a nově vzniklé parcely přisoudit účastníkům s ohledem na velikost jejich podílů. Krajský soud se dle stěžovatele mýlil, když uvedl, že je pro něho (stěžovatele) výhodné, že vedlejší účastník chce převzít pozemky "nad tratí", z důvodu, že jejich bonita je zpochybňována oproti pozemkům "pod tratí". Navrhl totiž vypořádání takovým způsobem, který by zahrnoval smíšení pozemků více i méně bonitních pro oba účastníky.
7. Nejvyšší a krajský soud tak dle stěžovatele založily svá rozhodnutí na absenci aplikace ústavně zaručených principů, zásad a pravidel, v prvé řadě práva vlastnit majetek. Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je druhem omezení vlastnického práva, a takové omezení je, jsou-li dodržena kritéria stanovená "jednoduchým" právem, v souladu s ústavním pořádkem, ovšem pokud může být veřejnou mocí učiněn zásah do vlastnického práva nižšího rozsahu, je třeba dát tomuto způsobu přednost. Stěžovatel upozornil, že předmětné pozemky užíval celá desetiletí, pečoval o ně, má k nim osobní vztah, protože je u nich jeho bydliště. Jak již uvedl, nyní vlastní pozemek, jehož výměra činí méně než 10 % výměry spoluvlastněných pozemků, tento poměr má být zcela hrubý a nenáležitý, což připustil i krajský soud, k reálnému rozdělení jakéhokoliv pozemku nepřikročil, ač to bylo možné, což by šlo o "nižší zásah" do jeho vlastnického práva.
8. Jestliže Nejvyšší i krajský soud daly přednost úvahám "na téma hospodaření na daných pozemcích jako celku", jde dle stěžovatele o nenáležitý výklad. Pozemky byly obhospodařovány jedním nájemcem, to však neznamená, že tento stav vydrží i nadále, každý z vlastníků si může rozmyslet, zda bude pokračovat ve smluvním vztahu s danou osobou. Navíc se na něm nepěstuje žádná zemědělská plodina, což snižuje význam daného argumentu. Současně stěžovatel upozornil, že v odvolacím řízení prokázal, že bude mít vyřešen vstup na pozemky, bude-li jeho návrhu vyhověno. Uvedené soudy tak svým rozhodnutím bez zákonného a přiměřeného důvodu zasáhly do jeho vlastnického práva.
9. Porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces tyto soudy porušily tím, že nerespektovaly principy vyzdvižené v rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž právo na spravedlivý proces zajišťuje účastníkovi možnost předstoupit před soud a předestřít svá tvrzení v rozsahu, který pokládá za potřebný, čemuž odpovídá povinnost soudu o vzneseném návrhu rozhodnout, a své rozhodnutí patřičně odůvodnit, jinak založí jeho nepřezkoumatelnost a zpravidla také jeho protiústavnost.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že uvedené obecné soudy porušily ústavnost (v podstatě) tím, že dostatečně nechránily jeho vlastnická práva ke sporným pozemkům, když upřednostnily kritérium jejich účelného využití před kritériem výše spoluvlastnického podílu.
14. Nelze však přejít, že stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nereflektuje konkrétní okolnosti daného případu, resp. důvody, na kterých svůj rozsudek krajský soud postavil, a navazující závěry Nejvyššího soudu, jenž na základě stěžovatelova dovolání rozsudek krajského soudu přezkoumal a který stěžovateli řádně vysvětlil, proč je neshledal přípustným. Především je třeba připomenout, že sporné pozemky tvořily v určitém smyslu samostatné celky - "nad tratí" (jejichž celková výměra tvořila necelou jednu třetinu výměry všech pozemků), "pod tratí" a přiléhající biokoridor. Stěžovatel obecným soudům vytkl, že nepřikročily k reálnému rozdělení pozemků, ve skutečnosti však požadoval, aby některé z pozemků "pod tratí" byly přikázány do jeho vlastnictví (viz protokol z jednání před soudem prvního stupně na č. l. 108, návrh na č. l. 186 soudního spisu).
15. Krajský soud pak stěžovateli vyhověl, byť jen zčásti, když do jeho vlastnictví přikázal pozemek "pod tratí" p. č. X, přičemž zdůvodnil, proč stěžovateli nepřikázal další, jím zvažované pozemky p. č. X1 a X2, a to konkrétně tak, že v rámci spravedlivého řešení je třeba vzít v úvahu velikost podílů účastníků řízení a současně skutečnost, že o méně hodnotné (a prakticky velmi obtížně prodejné) pozemky "nad tratí" stěžovatel neměl zájem. Tuto úvahu přezkoumal Nejvyšší soud a neshledal ji zjevně nepřiměřenou.
16. Jestliže stěžovatel poukazuje na poměr plochy pozemků, které připadaly na jeho spoluvlastnický podíl před vypořádáním, a plochy jemu přikázaného pozemku p. č. X, takovéto "mechanické" přepočítávání není v posuzovaném případě namístě, a z hlediska postavení Ústavního soudu je pak nelze hodnotit jako exces v rozhodování či kvalifikovanou vadu. Předmětem vypořádání byly kvalitativně rozdílné pozemky, z nichž nejhodnotnější byly pozemky "pod tratí", přičemž stěžovatel odmítl, jak již bylo zmíněno, aby pozemky "nad tratí", které jsou i jako celek hospodářsky málo využitelné a obtížně zpeněžitelné, byly přikázány do jeho vlastnictví. Vzhledem k tomu, a dále ke skutečnosti, že hospodářsky nevyužitelné jsou i pozemky tvořící biokoridor, krajský soud při posuzování "kompenzací" ploch vypořádávaných pozemků účastníků vzal (vcelku logicky) v úvahu právě především pozemky "pod tratí".
17. Namítl-li stěžovatel, že obecné soudy upřednostnily kritérium společného využití věci, napadená rozhodnutí na takovém závěru v obecné rovině postavena nejsou. Krajský soud takto pouze argumentoval ve vztahu k (rozlohou malému) pozemku p. č. X2, jehož přikázání do stěžovatelova vlastnictví zvažoval, nicméně s ohledem na konkrétní okolnosti upřednostnil kritérium účelného využití pozemků a stěžovateli jej do jeho vlastnictví nepřikázal. I když si za této situace lze představit řešení spočívající v reálném rozdělení některého z pozemků "pod tratí" (např. p.
č. X1) a přikázání jeho části (třeba o rozloze zmiňovaného pozemku p. č. X2) společně s (přikázaným) pozemkem p. č. X do vlastnictví stěžovatele, Ústavní soud má ve shodě s názorem Nejvyššího soudu za to, že krajským soudem zvolené řešení ve svém celku není zjevně nepřiměřené konkrétním okolnostem případu, a nelze tudíž ani dospět k závěru, že by mohlo vést k porušení vlastnického práva stěžovatele. Současně nelze ani uzavřít, že by napadená soudní rozhodnutí byla "nepřezkoumatelná" do té míry, že by nemohla obstát z hlediska základního práva na řádný proces, jak stěžovatel namítl.
18. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolával, Ústavní soud ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu