Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Markétou Vojtáškovou, advokátkou, sídlem Kvítková 124/11, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 9. října 2018 sp. zn. 6 To 243/2018 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality Zlín, ze dne 31. srpna 2018 č. j. KRPZ-10907-124/TČ-2018-150081-OKA, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality Zlín, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality Zlín (dále jen "policejní orgán") ze dne 16. 5. 2018 č. j. KRPZ-10907-72/TČ-2018-150081-OKA, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), ze dne 14. 6. 2018 sp. zn. 6 To 132/2018, bylo ve věci podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve stadiu pokusu, rozhodnuto podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), o zajištění věci, a to v rozhodnutí blíže specifikovaného pozemku, nacházejícího se ve společném jmění stěžovatele a M. F.
3. Dne 23. 8. 2018 stěžovatel požádal policejní orgán o zrušení zajištění věci podle § 79f tr. řádu. Dozorující státní zástupce udělil policejnímu orgánu dne 30. 8. 2018 pod č. j. 3 KZN 1012/2018-91 dle § 79f odst. 3 tr. řádu předchozí souhlas k vydání rozhodnutí o této žádosti.
4. Policejní orgán žádost stěžovatele napadeným usnesením podle § 79f odst. 2 tr. řádu zamítl, neboť shledal, že důvody pro zajištění věci trvají.
5. Stížnost stěžovatele krajský soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
6. Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně vyložil a aplikoval § 79a odst. 1 a § 79f tr. řádu, přičemž měl použít § 12 odst. 2 tr. zákona a z něj vyplývající zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio. Polemizuje se závěry, že podmínky pro použití § 79a odst. 1 tr. řádu byly splněny a dosud trvají, a že zajištěnou nemovitost lze považovat za nástroj trestné činnosti. Napadená rozhodnutí označuje za nepřezkoumatelná, což odporuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěry krajského soudu a policejního orgánu dle jeho názoru představují exces k doposud zjištěným skutečnostem, týkajícím se prokázání podezření ze spáchání trestné činnosti. Má za to, že předmět celého sporu mezi ním a M. F. má těžiště toliko v civilním hmotném právu, a proto by měl být řešen výhradně v civilním soudním řízení. S poukazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu proto tvrdí, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe. Tvrdí, že od vydání rozhodnutí o zajištění věci nebyl kromě odborného vyjádření týkajícího se půjčky od otce na podporu závěru o zesilování podezření zajištěn žádný další důkaz. Namítá též, že policejní orgán neúměrně prodlužuje současné stadium trestního řízení, přičemž dle jeho názoru policejní orgán neučinil veškeré potřebné úkony k prověření fiktivnosti půjčky uzavřené mezi stěžovatelem a R. P. Vzhledem k fázi prověřování, kdy mu nebylo sděleno obvinění, tak představuje zajištění věci nepřípustný zásah do jeho ústavních práv.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
8. V dané věci je třeba v prvé řadě zdůraznit, že zajištění věci podle § 79a tr. řádu představuje prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací; nejde tedy o konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku". Ve stejném smyslu judikoval i Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 (č. 5493/72, Série A č. 24, § 62).
9. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. tr. řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13
(N 206/71 SbNU 429)]. Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Majitelům zajištěných hodnot je pak přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovateli jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jeho práv (viz usnesení ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 3074/08 nebo ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3779/12 , dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
10. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti formuloval základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV.
ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit [srov. nález ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 1457/13
(N 31/72 SbNU 365) nebo nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13
(N 206/71 SbNU 429)].
11. Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť je toliko omezením dočasným, splňovat též kritérium přiměřenosti (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13 ). Při hodnocení proporcionality je přitom třeba vzít v úvahu i časový aspekt, kdy zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba ochrany základních práv jednotlivce [srov. např. nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07
(N 25/48 SbNU 291) či nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07
(N 62/52 SbNU 609)].
12. Ústavní soud shledal, že kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci z hlediska ústavnosti, byla v daném případě naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy, byť stěžovatel vyslovuje opačný názor.
13. Spatřuje-li stěžovatel porušení svých ústavních práv v samotném rozhodnutí o zajištění věci, pro něž dle jeho názoru nebyly splněny zákonné podmínky, když tvrdí, že se žádného trestného činu nedopustil, a že věc měla být řešena občanskoprávní cestou, stejné námitky vznesl v ústavní stížnosti proti usnesení policejního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o zajištění předmětného pozemku, a proti potvrzujícímu usnesení krajského soudu. Uvedenou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. IV.
ÚS 2881/18 odmítl jako zjevně neopodstatněnou s odůvodněním, že výhrady o nesplnění podmínek pro zajištění věci podle § 79a tr. řádu nejsou důvodné, neboť policejní orgán dostatečně podrobně vyložil souvislosti, z nichž vyplývá důvodné podezření, že stěžovatel spáchal zvlášť závažný zločin podvodu ve stadiu pokusu, kterého se měl dopustit tím, že v průběhu rozvodového řízení uskutečnil bez vědomí manželky výběry z bankovního účtu v celkové výši 18 384 784 Kč, přičemž tyto finanční prostředky spadají do nevypořádaného společného jmění manželů, a tyto výběry zdůvodnil tím, že vybrané prostředky použil na úhradu závazku z půjčky od svého otce ve výši 9 000 000 Kč, na nespecifikovanou platbu "konkurzní mafii" a k úhradě další půjčky od sestřenice R.
P. Úvahy a závěry orgánů činných v trestním řízení označil Ústavní soud za prosté excesu, racionální a obhajitelné, včetně dostatečně silného důvodu ukazujícího na to, že exekučním prodejem nemovitosti může fakticky dojít k dokonání trestného činu v podobě "vyvedení" finančních prostředků z nevypořádaného společného jmění manželů. Obsahově totožné námitky stěžovatele směřující proti zákonnému podkladu pro zajištění věci, včetně tvrzení o porušení zásad subsidiarity trestní represe a ultima ratio, proto obstát nemohou.
14. V nyní posuzované věci se Ústavní soud soustředil na ověření splnění podmínek pro další trvání uvedeného zajišťovacího institutu. Dospěl přitom k závěru, že zajištění předmětného pozemku je stále důvodné a přiměřené i z časového hlediska. V okolnostech tohoto konkrétního případu se věc stěžovatele zřetelně odlišuje od případů, v nichž Ústavní soud z důvodu neúměrné délky trvání zajištění (více než šest let) již shledal za nepřiměřené a tedy protiústavní omezení vlastnického práva dotčeného jednotlivce v důsledku použití některého z majetkových zajišťovacích institutů, upravených v ustanovení § 79a a násl. trestního řádu [srov. např. nálezy ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07
(N 25/48 SbNU 291) a ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07
(N 62/52 SbNU 609)].
15. Z odůvodnění usnesení policejního orgánu, s nímž se krajský soud ztotožnil, jsou dostatečně zřejmé důvody, pro něž orgány činné v trestním řízení považovaly za potřebné další trvání zajištění předmětného pozemku. Policejní orgán popsal kroky, které doposud učinil k prověření podezření ze spáchání trestného činu stěžovatelem. Z odůvodnění jeho rozhodnutí se podává, že provedl další šetření ohledně tvrzeného dluhu stěžovatele vůči svému otci i R. P., pokusil se zajistit originál směnky vlastní, o kterou stěžovatel opírá půjčku poskytnutou R.
P., k případnému znaleckému zkoumání se mu ji však zatím zajistit nepodařilo, byť k tomu byla jmenovaná vyzvána, přičemž informace o tom, že se nachází v exekučním spise, se ukázala nepravdivou. V rámci prověřování pak policejní orgán nechal vypracovat odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma, a to ke smlouvě o půjčce uzavřené s otcem stěžovatele, přičemž ze závěrů odborného vyjádření shledal vysoce pravděpodobným, že smlouva o půjčce z roku 2005 je antidatována a byla podepsána současně s potvrzením o úhradě dluhu až v roce 2014.
Shledal-li krajský soud, že tato zjištění důvodně prohlubují podezření ze spáchání prověřované trestné činnosti, z ústavněprávního hlediska je jeho závěr akceptovatelný. Rozhodně tak nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že by policejní orgán nedůvodně prodlužoval současné stadium trestního řízení a nečinil potřebné kroky k objasnění trestné činnosti.
16. Neobstojí ani tvrzení stěžovatele o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, neboť závěry v nich vyslovené z ústavního hlediska obstojí. Z preventivního a zatímního charakteru zajišťovacích institutů vyplývá, že na "zjištěné skutečnosti", které dle zákona odůvodňují jejich použití, nelze vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Pro naplnění zákonných podmínek použití zajišťovacích opatření postačí, budou-li skutková zjištění založena na vyšším stupni pravděpodobnosti [srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13
(N 206/71 SbNU 429)]. Taková skutková zjištění z odůvodnění obou napadených rozhodnutí vyplývají.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu