III.ÚS 389/26 ze dne 26. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené Mgr. Alenou Hoškovou, advokátkou, sídlem Gorkého 502, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2025 č. j. 101 Co 303/2025-1922 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. září 2025 č. j. 42 P 1/2019-1772, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a R. H., nezl. D. H. a nezl.
V. H., jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 32 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny; čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny; dále čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; čl. 90 Ústavy; a též čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že vedlejší účastník jako otec nezletilých se jedním ze svých mnoha podání (ze dne 7. 2. 2025) domáhal nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty stěžovatelce, která podle něj dlouhodobě neplní dobrovolně styk stanovený soudním rozhodnutím (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023 č. j. 101 Co 168, 169/2023-1141). Vedlejší účastník uvedl, že stěžovatelka od března do prosince 2024 odmítala předat nezletilé děti ke styku, respektive jejich předání podmiňovala tím, že si pro ně vedlejší účastník musí přijet až do bydliště matky a následně je v místě bydliště matky předat stěžovatelce zpět. Opatrovnický spis je veden již od roku 2016. Nezletilá vedlejší účastnice je narozena v roce XXXX (v době rozhodování prvostupňového soudu v této věci měla 9 let), nezletilý vedlejší účastník je narozen v roce XXXX (v době rozhodování prvostupňového soudu měl stále ještě 8 let).
3. Okresní soud v Kladně v záhlaví uvedeným usnesením nařídil výkon rozhodnutí (podle rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 4. 2023 č. j. 42 P 1/2019-954, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023 č. j. 101 Co 168, 169/2023-1141), uložením pokuty stěžovatelce ve výši 55 000 Kč (výrok I.). Současně stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 1 450 Kč (výrok II.). Okresní soud vyšel ze zjištění, že rodiče spolu nekomunikují, resp. matka s otcem nekomunikuje a má k němu negativní vztah. V minulosti docházelo k opakovanému nerespektování rozsudku, konkrétně stěžovatelka bezdůvodně neumožnila styk nezletilých s otcem ve dnech 15.-17. 3., 27. 3.-1. 4., 19.-21. 4., 17.-19. 5., 14.-16. 6., 1.-21.
8., 20.-22. 9., 18.- 20. 10., 28.-30. 10., 15.-17. 11., 23.-25. 12. 2024. Za každý z těchto 11 případů jí byla uložena pokuta 5 000 Kč, tedy celkem 55 000 Kč. Pokuta za styk 20.-22. 12. 2024 nebyla okresním soudem uložena, a to z etických důvodů (aby děti nestrávily tolik času na cestě). Tento styk totiž navazoval na ten prázdninový od 23. 12., za který již byla pokuta uložena. Okresní soud stěžovatelku upozornil, že další porušování povinností může vést až k výkonu rozhodnutí formou odebrání dítěte podle § 504 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů ("z. ř. s."). Dále okresní soud rozhodl, že otec má nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 1 450 Kč (1 000 Kč za právní zastoupení, 450 Kč za hotové výdaje) podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a § 506 z. ř. s.
4. Stěžovatelka brojila proti prvostupňovému rozhodnutí odvoláním, kterému však Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením nevyhověl. Změnil výrok II. usnesením obvodního soudu pouze tak, že výše nákladů řízení před soudem prvního stupně činí 1 200 Kč; ve zbylém rozsahu výrok II. usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Usnesení obvodního soudu o samotném nařízení výkonu rozhodnutí potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem, přičemž právní úvahy vedoucí k určení nákladů korigoval (výrok III.).
5. Krajský soud v Praze nejprve rekapituloval obsah předchozích řízení (body 2; 8 až 12 napadeného usnesení krajského soudu). V minulosti vedlejší účastník podával řadu návrhů na výkon rozhodnutí, protože k umožnění styků nedocházelo (pokuty uloženy nejprve souhrnně ve výši 6 000 Kč za tři nerealizované styky, poté 5000 Kč za dva další). Okresní soud poté v únoru 2025 svěřil děti do péče otce, odvolací soud však zasáhl, rozhodnutí změnil a stanovil dětem navykací plán kontaktu s vedlejším účastníkem tak, že se kontakt uskuteční dvě hodiny každou sudou sobotu v měsíci v zařízení Area Fausta.
V případě neuskutečněných kontaktů pak určuje náhradní termín zařízení. Rodičům soud uložil povinnost spolupráce se zařízením na zajištění schůzek, dbát jeho pokynů a podílet se na úhradě služeb. Z usnesení policie ze dne 9. 7. 2025 č. j. KRPS-49215-54/TČ-2025-010371-SL, krajský soud zjistil, že proti stěžovatelce bylo zahájeno trestní stíhání jako obviněné ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 trestního zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, kterých se měla dopustit tím, že jako matka opakovaně a úmyslně nepředávala děti do péče otci, a to ani přes výkon rozhodnutí uložením pokut.
Ve věci byla podána obžaloba.
6. Podle krajského soudu neexistovaly objektivní důvody, proč by se styky v uvedených termínech března až prosince 2024 nemohly realizovat. Vztahy mezi rodiči jsou velmi narušeny. Stěžovatelka otce dětí jako vychovatele nezletilých dlouhodobě nerespektuje, děti ve vztahu k němu nepodporuje a otec je z výchovného působení na nezletilé vyloučen.
Z obsahu spisu (i z prohlášení stěžovatelky u výslechu na policii) je zřejmé, že hlavním důvodem nepředání dětí byla v době neuskutečněných styků neochota stěžovatelky cestovat pro nezletilé po skončení styku do O. (přitom místo předávání bylo jednotlivými rozhodnutími postupně měněno ve prospěch stěžovatelky), následně jako důvod neuskutečňování styků tvrdila výhrady k vedlejšímu účastníkovi (agresivní chování, konzumace alkoholu, chování ke stěžovatelce v době společného soužití) a s tím spojenou odmítavost samotných nezletilých ke styku s vedlejším účastníkem.
Podobné námitky uváděla stěžovatelka již v řízení nalézacím. Přitom ani poté, co byl v rámci odvolacího řízení o výkonu rozhodnutí usnesením ze dne 6. 5. 2025 č. j. 101 Co 83/2025-1714 stanoven plán navykacího režimu kontaktu nezletilých s otcem v zařízení Area Fausta, kde mohou být z povahy věci matčiny obavy přítomností pracovnice rozptýleny, stěžovatelka v průběhu měsíce října 2025 (v rozporu s předchozím rozhodnutím odvolacího soudu) zrušila docházku nezletilých do zařízení s tvrzením, že v souvislosti s kontakty se zhoršuje postoj dětí k otci a dochází u nich k opakujícím se somatickým obtížím.
7. Krajský soud rekapituloval provedené důkazy, z nichž plyne narušení vztahů nezletilých k otci a ovlivnění postojem matky. V případě narušení vzájemného vztahu mezi nezletilými a jedním z rodičů je podle krajského soudu úkolem druhého rodiče nezletilé k narovnání vztahů motivovat. Rodiče by proto v tomto měli jít dětem příkladem, vzájemně komunikovat a spolupracovat, což se neděje z důvodů na straně stěžovatelky, která své výhrady vůči otci přenáší i na nezletilé. Soud akcentoval i konkrétní výroky nezletilých a jejich věk (bod 41 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Matka od počátku změny jejího bydliště klade překážky ke styku otce s nezletilými. Soud vzal v úvahu postoj nezletilých, aby byly naplněny požadavky čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, zohlednil však působení stěžovatelky, které je bezpochyby způsobilé ovlivnit jejich postoj.
8. Při posouzení konkrétní výše pokuty vzal krajský soud v úvahu, že se nejedná o první protiprávní jednání stěžovatelky. Okresní soud uvažoval již o změně úpravy poměrů nezletilých a jejich svěření do péče otce; následně byl usnesením odvolacího soudu ze dne 6. 5. 2025 nařízen v rámci výkonu rozhodnutí uložením pokuty navykací plán kontaktu nezletilých s otcem v Area Fausta. Krajský soud zohlednil poměry stěžovatelky, která je dosud na rodičovské dovolené s dalším dítětem a má další vyživovací povinnosti. Zohlednil celkové majetkové poměry domácnosti stěžovatelky. Následně dospěl k závěru, že okresním soudem stanovená výše pokuty za 11 neuskutečněných styků v roce 2024 ve výši celkem 55 000 Kč odpovídá účelu uložení pokuty, tedy donucení matky respektovat pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu, kterým byl upraven styk vedlejšího účastníka s nezletilými, s tím, že předchozí pokuty za každý neuskutečněný styk dosud nezměnily její postoj k respektování soudního rozhodnutí.
II. Argumentace v ústavní stížnosti 9.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že je jí nyní kladen k tíži nerealizovaný styk, aniž by bylo zohledněno, že v mezidobí probíhal navykací režim s asistovaným stykem. Soudy se nezabývaly otázkou aktuálního vztahu nezletilých dětí k otci, jejich animozitou vůči vedlejšímu účastníkovi, ani dopady tohoto styku na děti. Stěžovatelka poukázala na zprávy MUDr. Světlany Kroftové ze dne 19. 8. 2024 a ze dne 10. 10. 2025, které dlouhodobě styk s otcem spíše nedoporučují. Na psychickou zátěž na nezletilé upozorňovala stěžovatelka opakovaně.
Soudy důvody uváděné stěžovatelkou bagatelizovaly a nepřistoupily ke znaleckému zkoumání psychického stavu dětí. Stále hodnotí minulé jednání stěžovatelky a zapomínají posoudit aktuální stav nezletilých. Stěžovatelka se pouze snaží zohlednit práva dětí a chránit jejich psychický i fyzický stav. Styk s otcem je jednoznačně proti jejich zájmu. Soudy měly vycházet z dětmi vysloveného nesouhlasu se styky s otcem a z jejich negativního vztahu k němu. Pokud obecné soudy dospěly k názoru odlišnému od postoje dětí, měly objektivizovat jejich stav, postoj k otci i míru ovlivnění ze strany stěžovatelky, a to prostřednictvím znaleckého posudku, což neučinily.
Násilné vynucování styku přitom vede pouze ke zhoršení vztahů v rodině. Nátlak matky na styky s vedlejším účastníkem může jen prohloubit jejich negativní postoj. Rovněž vzdálenost a logistická náročnost předávání dětí nebyla zohledněna. V řízení bylo též porušeno právo dětí být slyšeny.
10. Stěžovatelka se neztotožňuje ani se závěry soudů uvedených v napadených rozhodnutích v části týkající se nákladů řízení. Má za to, že měly soudy použít § 23 z. ř. s., podle něhož se v řízeních ve věcech péče o nezletilé náklady zásadně nepřiznávají.
11. Stěžovatelka také namítá, že pokuta byla stanovena v likvidační výši a soudy se měly jejím konkrétním stanovením blíže zabývat. Z důvodu případného zásahu Ústavním soudem rovněž navrhla odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
III. Posouzení Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
13. Ústavní soud předně uvádí, že ve své judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá již ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. To se týká i přezkumu rozhodování obecných soudů v otázkách výkonu rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé, v němž Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj. Jde o velmi citlivé vztahy mezi rodiči a dětmi, do nichž by státní orgány měly zasahovat co nejméně a v co nejvyšší možné míře podpořit či zprostředkovat společnou dohodu, vedenou nejlepším zájmem nezletilých dětí.
Do rozhodování obecných soudů v těchto věcech Ústavní soud zasáhne toliko v případě porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, či extrémního nesouladu právních závěrů obecných soudů se skutkovými zjištěními, nebo pokud by výklad práva provedený obecnými soudy postrádal ústavní konformitu, resp. byl aktem libovůle. Takové porušení práv však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
14. Rodičovská odpovědnost trvá i poté, co rodiče dítěte spolu nežijí. Dokud dítě nenabude zletilosti, má každý rodič nejen právo, ale také povinnost se s ním osobně stýkat. Tomu odpovídá ústavně zaručené právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (čl. 32 odst. 4 Listiny). Předpokládá se, že se rodiče dohodnou, jak, kdy a na jak dlouho se budou stýkat s dítětem. Dítě má právo, aby udržovalo s oběma rodiči pravidelný osobní kontakt, a rodiče mají právo i odpovědnost za jeho péči a výchovu. Tomu odpovídá pozitivní závazek státu, aby přijal vhodná opatření včetně těch donucovací povahy, zvláště pokud rodič maří kontakt dítěte s druhým rodičem.
Taková opatření mají za cíl jediné: obnovit soužití rodiče s dítětem a umožnit výkon práva na nerušený rodinný život (komplexně k této problematice nález ze dne 21. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 2423/24 , k právu a povinnosti styku s dítětem jako integrální součást rodičovské odpovědnosti, body 30 a násl.). Tento účel plní též nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty podle § 502 zákona o zvláštních řízeních soudních, k němuž se Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyjadřoval (srov. zejm. nálezy ze dne 13.
10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14 ; ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 ; ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 3573/18 ; nebo ze dne 26. 8. 2025 sp. zn. II. ÚS 1938/25 ). Rodiče jistě nesmí svévolně ignorovat vykonatelná soudní rozhodnutí (nález sp. zn. IV. ÚS 2966/25 ze dne 21. 1. 2026).
15. Cílem pokuty není rodiče bez dalšího sankcionovat, ale přimět povinného rodiče, aby umožnil druhému rodiči vykonávat nerušený rodinný život ve shodě se soudním rozhodnutím upravujícím styk s dítětem. Základní právo na nerušený rodinný život (čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny) tak zahrnuje též právo na přijetí vhodných opatření, včetně nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty. Stát musí přijmout opatření k zajištění nerušeného výkonu práva na rodinný život, cílem je napravit nežádoucí stav do budoucna - opětovně umožnit osobní kontakt mezi dítětem a oprávněným rodičem.
16. Předmětem rozhodování obecných soudů byl návrh na výkon rozhodnutí pro nerealizované styky z března až prosince roku 2024 z důvodů na straně stěžovatelky. Rozhodnutí okresního soudu je co do šíře odůvodnění stručné (až minimalistické). Podstatně rozsáhlejší a podrobnější jsou úvahy krajského soudu. Ve vlastním posouzení krajský soud správně zdůraznil, že nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty nesměřuje k sankcionování rodiče.
Zajištění styku či předání dětí druhému rodiči musí být pro pečujícího rodiče prioritou a zjištění příčin dřívějších porušení je nezbytné pro posouzení celkového přístupu povinného rodiče k plnění soudních povinností a případně pro určení účelnosti výše pokuty s cílem zajistit jejich dodržování do budoucna. Podle judikatury Ústavního soudu pak jednotlivá porušení nelze posuzovat izolovaně, ale vždy v kontextu celého vývoje věci, zejména s ohledem na jejich opakovanost, délku trvání a postoj povinného rodiče k výkonu jeho povinností (nález ze dne 26. 8. 2025 sp. zn. II. ÚS 1938/25 ).
17. Ústavní soud považuje za vhodné rekapitulovat, že krajský soud doplnil dokazování o e-mailovou komunikaci mezi rodiči a e-mailovou komunikaci mezi stěžovatelkou a organizací Area Fausta ze dne 31. 10. 2025. Dále doplnil dokazování zprávami Area Fausta o spolupráci ze dne 1. 7. 2025, 10. 8. 2025, 31. 8. 2025, 6. 9. 2025, 20. 9. 2025, 4. 10. 2025, 18. 10. 2025, 5. 11. 2025 a též o souhrnnou zprávu této organizace ze dne 29. 10. 2025 (řadu těchto podkladů doložila stěžovatelka spolu s podáním ústavní stížnosti).
Ze zpráv zařízení Area Fausta vyplývala nepřipravenost dětí na styky s otcem, tato nepřipravenost následně vedla ke zcela nevhodnému chování dětí vůči němu (např. tvrzení nezletilé, že otec je "hloupý" a "líný" a "prase", viz bod 40 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Před obecnými soudy stěžovatelka namítala vážné pochybnosti o nestrannosti zařízení Area Fausta, přestože mělo jít o nestrannou "třetí osobu" v rodičovském konfliktu a konfliktu dětí s vedlejším účastníkem. Ze zprávy zařízení Area Fausta ze dne 4.
10. 2025 před krajským soudem vyplynulo, že v průběhu setkání tohoto dne došlo k uvolnění dětí, které poprvé od počátku navykacího režimu otce při ukončení styku pozdravily, začaly s ním navazovat dialog. Následující styk matka zrušila, kdy omluvila nezletilého syna pro střevní potíže, u nezletilé dcery žádné důvody pro nemožnost styku nesdělila. Následně matka oznámila, že s centrem Area Fausta přerušuje spolupráci. Zařízení v souhrnné zprávě ze dne 29. 10. 2025 upozornilo, že stěžovatelka neprojevuje vůli ke spolupráci, při plánování termínů uvádí překážky, které znemožňují realizaci kontaktu.
Bez její aktivní motivace dětí nelze podle zařízení očekávat zlepšení. Nebudou-li děti ze strany matky motivovány, aby se k otci chovaly přirozeně (a nebude-li jim sděleno, že je přáním obou rodičů, aby měly s otcem vztah), nemůže se podle zařízení situace zlepšit. Pokračování v kontaktech pozbývá smysl - snad jedinou možností by bylo oddělení sourozenců, aby se vzájemně nekontrolovali, nadále však je případnou překážkou požadavek stěžovatelky na předávání podrobné zprávy z každého asistovaného setkání.
18. Podle stěžovatelky obecné soudy při stanovení výkonu rozhodnutí zcela pominuly zavedený navykací plán dětí. Usnesením ze dne 6. 5. 2025 č. j. 101 Co 83/2025-1714 Krajský soud v Praze stanovil navykací plán kontaktu nezletilých s otcem tak, že kontakt se uskuteční v zařízení Area Fausta (tímto usnesením krajský soud změnil usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 2. 2025 č. j. 42 P 1/2019-1643).
Navykacím plánem krajský soud "zvrátil" původní rozhodnutí o svěření dětí do péče otce. Jakkoliv byl dětem stanoven navykací plán rozhodnutím z května 2025, původní styky určené nalézacím soudem, které měly všechny proběhnout v roce 2024, tím ale nebyly dotčeny.
19. Ústavní soud v této souvislosti připouští argument stěžovatelky směřující k tomu, že styky nyní již nelze realizovat s ohledem na navykací režim, a pokuta se tak v této situaci jeví jako nadbytečná - úprava výkonu rozhodnutí však z povahy věci připouští výkon uložením pokuty i v případech, kdy jde o porušení ojedinělé (s tím, že dále již se povinná osoba soudním rozhodnutím řídí). V posuzované věci je navíc z navazujících skutečností zřejmé setrvání stěžovatelky v jejím postoji, kterým nezletilé odrazuje od setkávání s vedlejším účastníkem za přítomnosti doprovodné organizace.
Nyní je zřejmé, že se ani navykací plán nedaří realizovat (viz body 17 až 18 tohoto usnesení; zprávy z asistovaných setkání má Ústavní soud od stěžovatelky k dispozici). Na kontakty proběhlé v roce 2025 s určenou organizací upozorňovala sama stěžovatelka v řízení před obecnými soudy i před soudem Ústavním. Závěry krajského soudu, že stěžovatelka své výhrady vůči otci přenáší i na nezletilé, a podle všeho též kontroluje a řídí jejich vystupování během asistovaných styků (a to jak prostřednictvím dětí samotných, tak i prostřednictvím vyžádaných podrobných zpráv o průběhu setkání), podle Ústavního soudu obstojí jako relevantní.
20. Krajský soud výslovně uvedl, že vzal názor nezletilých (ve věku 11 a 9 let) v potaz ve smyslu čl. 12 Úmluvy o právech dítěte (vycházel přitom z provedených zpráv organizace Area Fausta, viz bod 41 napadeného rozhodnutí krajského soudu), v konečném důsledku se jím však neřídil. Pouze v tomto aspektu nicméně nemůže spočívat neústavnost napadených rozhodnutí a Ústavní soud musel posuzovat napadená rozhodnutí v celkovém kontextu všech zjištěných skutečností. Samotné slyšení dítěte na soudním jednání se jeví jako nadbytečné, o negativním postoji dětí vůči otci totiž není v řízení sporu.
21. Co se týče fyzického a duševního neprospívání dětí (a souvislostí se styky s otcem), stěžovatelka před obecnými soudy poukazovala na lékařskou zprávu ze dne 10. 10. 2025 psychiatričky MUDr. Kroftové, která vycházela z poznatků získaných od matky a od nezletilého (různé lékařské zprávy stěžovatelka doložila též k ústavní stížnosti). Před obecnými soudy vyplynulo, že nezletilý je v péči psychiatričky zhruba dva roky z důvodu problémů ADHD (bod 30 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Krajský soud v napadeném rozhodnutí nepominul lékařskou zprávu (ze dne 10. 10. 2025) namítanou v odvolacím řízení, v ní popsaný stav nezletilého však nebylo možné hodnotit jako natolik závažný, aby bylo na místě vůbec zvažovat znalecké zkoumání. Původ neprospívání dětí a jejich negativního postoje k otci spatřoval krajský soud spíše v postoji a jednání stěžovatelky, než v působení otce, a to na základě rozsáhlého dokazování.
V době rozhodování měl krajský soud o obou otázkách přehled mimo jiné na základě zpráv z probíhajících asistovaných kontaktů, je též třeba zohlednit, že se nejednalo o rozhodnutí o péči či styku, ale o výkon těchto rozhodnutí. Rozhodnutí tak jako celek obstojí, včetně závěru, že nebylo nezbytné provádět znalecké zkoumání prospívání dětí a jejich postoje k otci.
22. Co se týče zbylých námitek, krajský soud v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že místo předávání dětí bylo postupně měněno, a to vždy ve prospěch stěžovatelky (bod 40 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). Pokud bylo pro stěžovatelku místo předávání nerealizovatelné, mohla v tomto ohledu iniciovat další úpravu rozhodnutí - řešením ovšem není pravomocné rozhodnutí ignorovat. Jakkoliv je pokuta uložená stěžovatelce v souhrnu vysoká, nelze pominout, že jde o výkon rozhodnutí (resp. styků) za bez mála tři čtvrtě roku, kdy se vedlejší účastník nemohl s nezletilými dětmi stýkat.
Na rozdíl od soudu okresního se krajský soud v napadeném rozhodnutí výslovně věnoval majetkovým poměrům stěžovatelky (bod 42 napadeného rozhodnutí) a Ústavní soud tak neshledal důvody do rozhodnutí obecných soudů zasahovat. Náhradu nákladů řízení (za oba stupně souhrnně 2400 Kč) pak stěžovatelkou namítané ustanovení § 23 z. ř. s. nevylučuje, a stěžovatelka tak ani s touto námitkou nebyla úspěšná [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.)].
23. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti, který nyní sdílí osud neúspěšné ústavní stížnosti, Ústavní soud samostatně nerozhodoval, když rozhodl přímo ve věci samé bezodkladně poté, co se seznámil se spisem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. března 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu