Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti města H., zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem, sídlem Komenského 2276/4, Cheb, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2018 č. j. 64 Co 231/2018-65 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. března 2018 č. j. 23 C 77/2017-40, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Jana Ferka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2018, stěžovatel podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení označených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, jakož i dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"). Spolu s touto ústavní stížností stěžovatel dle § 74 zákona o Ústavním soudu navrhl zrušení §14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Tvrdil, že je v rozporu nejen s Listinou, ale i zákonem (ustanovením § 18 odst. 1 a § 142 o. s. ř.) a jejichž uplatněním došlo k porušení práv stěžovatele, a to dle čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i dle čl. 23 Všeobecné deklarace lidských práv přijaté usnesením Valného shromáždění OSN dne 10. 12. 1948 pod č. DEO l/48 o porušení základního práva na spravedlivou odměnu za vykonanou práci.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 3. 2018 č. j. 23 C 77/2017-40 mu nebyly přiznány vyúčtované náklady řízení, ale jen náklady ve výši 2 491,71 Kč. Šlo o řízení o vydání bezdůvodného obohacení za užívání bytu po ukončení nájemního vztahu proti žalovanému Janu Ferkovi (o zaplacení částky 23 508 Kč s přísl.).
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 8. 2018 č. j. 64 Co 231/2018-65 podle § 220 odst. l písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli 2 612 Kč na nákladech řízení před okresním soudem. Náklady stěžovatele představuje odměna advokáta dle § 14b advokátního tarifu za tři úkony po 300 Kč, tři režijní paušály po 100 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty, celkem 1 452 Kč. Spolu se soudním poplatkem za řízení 1 160 Kč činí náklady řízení 2 612 Kč. Krajský soud rozhodl, že není důvod krátit odměnu za předžalobní výzvu k plnění, jak to učinil okresní soud, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Stěžovatel tvrdil v ústavní stížnosti, že obecné soudy chybně aplikovaly § 14b advokátního tarifu při rozhodování o náhradě nákladů řízení a stěžovateli přiznaly snížené náklady řízení, přestože se nejednalo o formulářovou žalobu ani spotřebitelský vztah. Nesouhlasil s odůvodněním, že žaloba byla podána dle ustáleného vzoru, formulace se lišila jen minimálně a rozdílnost byla jen v požadované výši nájemného a úhrady za poskytované služby. Soudy jen poukázaly na 5 věcí projednávaných u okresního soudu, ve kterých žaloba obsahovala obdobný nárok, proto aplikovaly na posuzovaný případ ustanovení § 14b odst. 1 advokátního tarifu. V tomto smyslu je argumentace krajského soudu zcela lichá a hrubě nesprávná, rozhodně nemohou obstát jejich důvody, neboť se vážou výhradně ke stěžovateli jako straně soudního sporu a nelze je vztahovat k právnímu zástupci.
5. Stěžovatel dále tvrdil, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, kdy se řádně nevypořádal s tvrzeními stěžovatele. Nerovnost spatřuje stěžovatel zejména ve skutečnosti, kdy případné náklady na straně žalované, pokud by tato byla v řízení úspěšná, by byly stanoveny obecným způsobem zejména podle § 7 advokátního tarifu. Nesouhlasil se závěrem obecných soudů, že jde o žalobu dle ustáleného vzoru, neboť takto by bylo možné hodnotit i jiná podání, která tímto způsobem "sankcionována" nejsou a je logické, že všechny žaloby o dlužné nájemné z nájemních smluv se podobají. Je nepřijatelné, aby na straně žalovaného v případě jeho úspěchu byly hrazeny náklady řízení v mnohonásobně vyšší částce než na straně žalujícího stěžovatele. Přiznaná výše odměny za práci advokáta nedosahuje ani běžně účtované odměny u řemeslných profesí, jejichž výkon nevyžaduje vysoké odborné znalosti a vysokoškolské vzdělání.
6. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, poukázal na nejednotnost rozhodování soudů v obdobných věcech. Dále tvrdil, že rozhodnutí jsou nesprávná, nezákonná a bylo jimi zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, a to do práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na rovnost dle čl. 37 odst. 3 Listiny a k porušení základního práva na spravedlivou odměnu za práci dle čl. 23 Všeobecné deklarace lidských práv.
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici žádné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
9. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti dle čl. 83 Ústavy. Ústavní soud stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
10. Rovněž k samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11
(N 70/65 SbNU 3), nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 ; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz].
11. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce. Stěžovatel se domáhal po žalovaném zaplacení částky 23 508 Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení za užívání bytu po ukončení nájemního vztahu proti žalovanému, kdy by ani dovolání nebylo přípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Ústavní soud již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení ze dne 8.
4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jde zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
12. V posuzovaném případě Ústavní soud taková pochybení dosahující ústavně právní roviny neshledal a námitkám stěžovatele nelze přisvědčit. Ústavní soud uvádí, že v odůvodnění rozsudku vyjádřil krajský soud úvahy, kterými byl veden a vyslovil závěr, že pro posouzení výše odměny není podstatné, zda jde nebo nejde o spotřebitelský vztah mezi účastníky. Je pravdou, že Ústavní soud ve věci usnesení ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 1148/17 připustil, že snížená odměna za úkon advokáta dle § 14b advokátního tarifu měla za primární cíl omezit obchodování s bagatelními pohledávkami v rámci specializovaného trhu inkasních agentur.
To však nebylo promítnuto do znění tohoto ustanovení, a proto není důvod se striktně takového cíle držet. Ustanovení § 14b advokátního tarifu je používáno i ve struktuře jiných pohledávek, např. zaplacení dlužného jízdného z přepravy osob nebo dlužné úhrady za dodávku elektrické energie v jednoduchých případech, stejně jako v tomto případě zaplacení dlužného nájemného. Ústavní soud přisvědčil rozhodnutí krajského soudu, kterým byly stěžovateli přiznány náklady řízení před okresním soudem, a konstatuje, že odůvodnění rozhodnutí krajského soudu lze považovat za přiléhavé a tvrzení stěžovatele nejsou způsobilá posunout věc do ústavní roviny.
13. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí nic, co by jeho spor o bagatelní částku posunulo do ústavněprávní roviny. Posuzovaná ústavní stížnost představuje jen polemiku s rozhodnutím soudu vedenou v rovině práva podústavního. Stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku neshledal důvod, který by odůvodňoval jeho případný kasační zásah.
14. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž návrh na zrušení § 14b odst. 2 advokátního tarifu, neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti [k tomu srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95
(U 22/4 SbNU 351) usnesení ze dne 3. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2488/15 ; usnesení ze dne 9. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2736/14 ; usnesení ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 182/14 ].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. ledna 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu