Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti G. Š., zastoupeného JUDr. J. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 61 To 106/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 24 T 92/2003, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). V jednotlivostech stěžovatel uvedl, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné, neboť "již před vynesením rozsudku byl pravomocně odsouzen pro jiný loupežný útok", který však s útokem z 6. 6. 2002 tvořil pokračování v trestném činu. Stěžovatel dále míní, že v jeho trestní věci "se vyskytují zásadní pochyby a nesrovnalosti", bylo "manipulováno" s písemným přepisem zvukového záznamu z hlavního líčení, nebyly provedeny jím navržené důkazy a důkazy, které byly provedeny, soudy nesprávně hodnotily.
Z ústavní stížnosti a z šetření Ústavního soudu se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl let a k trestu propadnutí věci (současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 24 T 119/2002). Stěžovatelovo odvolání rovněž napadeným usnesením odvolací soud podle § 256 tr.
řádu (jako nedůvodné) zamítl. Po podání ústavní stížností (dne 12. 5. 2006) podal stěžovatel též dovolání k Nejvyššímu soudu (dne 22. 6. 2006). Ústavní soud pak (podáním ze dne 27. 9. 2006) stěžovateli sdělil, že vyčká výsledku dovolacího řízení, a bude-li důvod jej napadnout, že tak třeba učinit spolu s předložením rozhodnutí o posledním procesním prostředku v 60-ti denní lhůtě podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1586/2006, tak, že je jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
řádu odmítl. Podrobně ze zabýval námitkami, jež stěžovatel opětovně vznesl v ústavní stížnosti (posouzení zvlášť nebezpečné recidivy a důsledků odsouzení za jiný "loupežný útok" ze dne 5. 6. 2002), a shledal je nedůvodnými. Usnesení dovolacího soudu bylo stěžovateli a jeho obhájci doručeno dne 21. 3. 2007 a lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dnem 21. 5. 2007. Na shora uvedenou výzvu ze dne 27. 9. 2006 stěžovatel do dnešního dne nereagoval. Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl.
87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu. Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95 , Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01 ,
,
,
I. ÚS 161/03 ,
I. ÚS 230/03 ,
I. ÚS 649/04 ,
,
II. ÚS 78/05 ,
III. ÚS 323/05 ,
III. ÚS 344/06 ,
III. ÚS 362/06 a další).
Tomu pak v dané věci odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, pročež je nutno ji posoudit jako návrh nepřípustný, který Ústavní soud odmítne [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2007
Vladimír Kůrka soudce zpravodaj