Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2017 č. j. 30 Cdo 2200/2017-134, č. j. 30 Cdo 4813/2017-136 a č. j. 30 Cdo 4853/2017-138, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2017 č. j. 21 Co 108/2017-108, ze dne 30.
prosince 2015 č. j. 21 Co 490/2015-54 a ze dne 1. září 2016 č. j. 21 Co 478/2015-77, a usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. ledna 2017 č. j. 8 C 100/2015-99, ze dne 12. října 2015 č. j. 8 C 100/2015-41 a ze dne 27. července 2015 č. j. 8 C 100/2015-24, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Stanislava Zárybnického a Vladislava Borovičky a Davida Říhy, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 27. 7. 2015 č. j. 8 C 100/2015-24 zastavil řízení ve věci stěžovatele jako žalobce o ochranu osobnosti pro nezaplacení soudního poplatku dle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Proti usnesení okresního soudu ze dne 27. 7. 2015 č. j. 8 C 100/2015-24 podal stěžovatel odvolání, ve kterém požádal o osvobození od soudních poplatků pro toto řízení.
4. Okresní soud usnesením ze dne 12. 10. 2015 č. j. 8 C 100/2015-41 zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků pro nesplnění podmínek podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
5. Proti usnesení okresního soudu ze dne 12. 10. 2015 č. j. 8 C 100/2015-41 podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 12. 2015 č. j. 21 Co 490/2015-54 usnesení okresního soudu potvrdil ze stejných důvodů, a to pro nesplnění podmínek podle § 138 odst. 1 o. s. ř.
6. Poté krajský soud usnesením ze dne 1. 9. 2016 č. j. 21 Co 478/2015-77 potvrdil usnesení okresního soudu ze dne 27. 7. 2015 č. j. 8 C 100/2015-24 o zastavení řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
7. Proti usnesení krajského soudu ze dne 1. 9. 2016 č. j. 21 Co 478/2015-77 podal stěžovatel vlastnoručně sepsané dovolání a požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení.
8. Okresní soud usnesením ze dne 17. l. 2017 č. j. 8 C 100/2015-99 zamítl žádost stěžovatele o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal věrohodným způsobem své majetkové poměry. Stěžovatel sice uvedl, že je nemajetný, ale soudu je z úřední činnosti známo, že vlastní úspory na penzijním připojištění ve výši cca 150 000 Kč a nemovitosti pro rekreační účely.
9. Okresní soud poté vyzval stěžovatele usnesením ze dne 6. 2. 2017 č. j. 8 C 100/2015-101, aby si pro podání dovolání proti usnesení krajského soudu ze dne 1. 9. 2016 č. j. 21 Co 478/2015-77 zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal do patnácti dnů od doručení tohoto usnesení řádné dovolání. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 9. 2. 2017, avšak výše uvedený nedostatek nebyl odstraněn.
10. Proti usnesení okresního soudu ze dne 17. l. 2017 č. j. 8 C 100/2015-99 podal stěžovatel odvolání. Krajský soud usnesením ze dne 28. 2. 2017 č. j. 21 Co 108/2017-108 usnesení okresního soudu potvrdil. Ve shodě s okresním soudem uzavřel, že není na místě přiznat stěžovateli osvobození od soudních poplatků, neboť nedoložil splnění předpokladů pro takovéto opatření vyplývajících z § 138 odst. 1 o. s. ř.
11. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. 21 Co 108/2017-108 dovolání. Při podání dovolání nebyl zastoupen advokátem a požádal mimo jiné o přiznání osvobození od soudních poplatků a opětovně o ustanovení zástupce z řad advokátů. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro to, aby stěžovateli byl v tomto dovolacím řízení ustanoven zástupce z řad advokátů, nejsou splněny předpoklady, neboť stěžovatel hodnověrným způsobem nedoložil případné splnění předpokladů, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138 o. s. ř.) a tím i pro ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení (§ 30 odst. 2 o. s. ř.). Se závěrem soudů obou stupňů se Nejvyšší soud ztotožnil. V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro to, aby byl stěžovateli ustanoven zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání, a kdy stěžovatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení v dovolacím řízení, ačkoli k tomu byl okresním soudem vyzván, Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2017 č. j. 30 Cdo 2200/2017-134 řízení podle § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. zastavil.
12. Proti usnesení krajského soudu ze dne 30. 12. 2015 č. j. 21 Co 490/2015-54 podal stěžovatel dovolání (§ 240 odst. 3 o. s. ř.). Stěžovatel nebyl zastoupen advokátem, ani sám neprokázal právnické vzdělání. Nejvyšší soud uvedl, že (k dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. 21 Co 108/2017-108, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o zamítnutí žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce pro dovolací řízení) usnesením ze dne 25. 10. 2017 č. j. 30 Cdo 2200/2017-134 sám zhodnotil, zda jsou splněny podmínky pro ustanovení zástupce pro dovolací řízení stěžovateli se závěrem, že není důvod ustanovit stěžovateli zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání z důvodu nenaplnění předpokladů v § 138 a § 30 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel ani za této situace neodstranil nedostatek povinného zastoupení. Nejvyšší soud uzavřel, že přes opatření provedená okresním soudem stěžovatel nesplnil zákonem stanovenou podmínku dovolacího řízení podle § 241 odst. 1 věty první a odst. 4 o. s. ř., a proto řízení o dovolání usnesením ze dne 25. 10. 2017 č. j. 30 Cdo 4813/2017-136 podle § 241b odst. 2 část věty před středníkem a § 104 odst. 2 věta třetí o. s. ř. zastavil.
13. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu ze dne 1. 9. 2016 č. j. 21 Co 478/2015-77 dovolání. Při podání dovolání nebyl zastoupen advokátem a požádal mimo jiné o přiznání osvobození od soudních poplatků a opětovně o ustanovení zástupce z řad advokátů. Nejvyšší soud uvedl, že k dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. 21 Co 108/2017-108 sám zhodnotil, zda jsou splněny podmínky pro ustanovení zástupce pro dovolací řízení stěžovateli se závěrem, že není důvod ustanovit stěžovateli zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání z důvodu nenaplnění předpokladů v § 138 a 30 odst. 2 o.
s. ř. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel ani za této situace neodstranil nedostatek povinného zastoupení. Nejvyšší soud uzavřel, že přes opatření provedená okresním soudem stěžovatel nesplnil zákonem stanovenou podmínku dovolacího řízení podle § 241 odst. 1 věty první a odst. 4 o. s. ř. a proto řízení o dovolání usnesením ze dne 25. 10. 2017 č. j. 30 Cdo 4853/2017-138 zastavil (§ 241b odst. 2 část věty před středníkem a § 104 odst. 2 věta třetí o. s. ř.).
14. Stěžovatel uvádí, že svévolným použitím podústavního práva obecnými soudy, které je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, došlo k protiústavnímu zásahu těchto soudů do jeho základních práv. Stěžovatel tvrdí extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a provedenými důkazy a z nich získaných právně rozhodných skutkových zjištění. Stěžovatel rovněž namítá nesprávné právní posouzení věci. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, jakož i pro existenci tzv. opomenutých důkazů, právně rozhodných tvrzení a opomenuté argumentace stěžovatele. Stěžovatel soudům vytýká nepřípustný formalismus při rozhodování o jeho žalobě. Soudy svévolně neposkytly stěžovateli a jeho právům soudní ochranu. Napadená rozhodnutí soudů nejsou logicky, řádně a přesvědčivě odůvodněna. Stěžovatel dále namítá, že okresní soud po pravomocném zamítnutí jeho žádosti o ustanovení zástupce nevyzval stěžovatele k odstranění nedostatku povinného právního zastoupení a k předložení dovolání sepsaného advokátem s odpovídajícím poučením.
15. Stěžovatel též uvádí, že Nejvyšší soud mu odepřel přístup k soudu, když ignoroval důvodnost jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení o dovoláních stěžovatele proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, kterými byly stěžovateli svévolně a protiprávně zamítnuty jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce. Nejvyšší soud tak učinil protiprávně navzdory tomu, že svým přípisem ze dne 21. 9. 2017 stěžovatel sdělil Nejvyššímu soudu nové rozhodné skutečnosti, odůvodňující osvobození od poplatků v plném rozsahu, jako již dříve učinil například Nejvyšší správní soud v jiných řízeních na základě stejných majetkových poměrů stěžovatele, obecným soudům známých. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že v řízeních o jeho žádostech o osvobození od soudních poplatků ve věci jeho žaloby a dovolání bylo porušeno základní právo stěžovatele na zákonného soudce a na zákonný soud, což Nejvyšší soud zcela ignoroval. Stěžovatel dále namítá, že po zamítnutí jeho žádosti o ustanovení zástupce, kdy stěžovatel nebyl právně zastoupen, ho okresní soud nevyzval k předložení dovolání sepsaného advokátem s poskytnutím poučení.
16. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že v části ústavní stížnosti směřující proti usnesením krajského soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. 21 Co 108/2017-108, ze dne 30. 12. 2015 č. j. 21 Co 490/2015-54 a ze dne 1. 9. 2016 č. j. 21 Co 478/2015-77, jakož i usnesením okresního soudu ze dne 17. 1. 2017 č. j. 8 C 100/2015-99, ze dne 12. 10. 2015 č. j. 8 C 100/2015-41 a ze dne 27. 7. 2015 č. j. 8 C 100/2015-24 tomu tak není.
17. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
18. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03 , sp. zn. II. ÚS 1179/10 , sp. zn. I. ÚS 3304/10 , dostupná na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v zákonech neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
19. V předmětné věci podal stěžovatel proti usnesením krajského soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. 21 Co 108/2017-108, ze dne 30. 12. 2015 č. j. 21 Co 490/2015-54 a ze dne 1. 9. 2016 č. j. 21 Co 478/2015-77 dovolání. Nejvyšší soud usneseními ze dne 25. 10. 2017 č. j. 30 Cdo 2200/2017-134, č. j. 30 Cdo 4813/2017-136 a č. j. 30 Cdo 4853/2017-138 tato dovolací řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, nejsou splněny zákonné předpoklady pro to, aby byl stěžovateli ustanoven zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání a kdy stěžovatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení v dovolacím řízení podle § 241 odst. 1 věty první a odst. 4 o. s. ř., ačkoli k tomu byl okresním soudem vyzván.
20. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel měl k dispozici dovolání jako poslední procesní prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; vlastním zaviněním však tento opravný prostředek řádně nevyužil a ústavní stížnost v části směřující proti usnesením krajského soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. 21 Co 108/2017-108, ze dne 30. 12. 2015 č. j. 21Co 490/2015-54 a ze dne 1. 9. 2016 č. j. 21 Co 478/2015-77 a usnesením okresního soudu ze dne 17. 1. 2017 č. j. 8 C 100/2015-99, ze dne 12. 10. 2015 č. j. 8 C 100/2015-41 a ze dne 27. 7. 2015 č. j. 8 C 100/2015-24 je tak nepřípustná.
21. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení u zbývající části ústavní stížnosti směřující proti napadeným usnesením Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti nim byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
22. Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení Nejvyššího soudu z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a jelikož mohl přezkoumávat toliko ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
23. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o výklad a použití podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.
7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 , N 98/15 SbN U 17).
24. V souzené věci Nejvyšší soud napadenými usneseními dovolací řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, nejsou splněny zákonné předpoklady pro to, aby byl stěžovateli ustanoven zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání a kdy stěžovatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení v dovolacím řízení podle § 241 odst. 1 věty první a odst. 4 o. s. ř., ačkoli k tomu byl okresním soudem vyzván. Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
Argumentaci Nejvyššího soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými usneseními Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
25. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017 č. j. 30 Cdo 2200/2017-134, č. j. 30 Cdo 4813/2017-136 a č. j. 30 Cdo 4853/2017-138 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost proti usnesením krajského soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. 21 Co 108/2017-108, ze dne 30. 12. 2015 č. j. 21Co 490/2015-54 a ze dne 1. 9. 2016 č. j. 21 Co 478/2015-77, jakož i usnesením okresního soudu ze dne 17. 1. 2017 č. j. 8 C 100/2015-99, ze dne 12. 10. 2015 č. j. 8 C 100/2015-41 a ze dne 27. 7. 2015 č. j. 8 C 100/2015-24 Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu