Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Jaroslavy Kovářové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem Jungmannova 1031, Kyjov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016 č. j. 21 Cdo 3671/2016-334, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Ing. Jarmily Polínkové, jako vedlejší účastnice, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu vydaného v řízení o určení vlastnictví.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2016 č j. 38 Co 171/2015-268 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 9. 2011 č. j. 13 C 56/2010-117, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že stěžovatelka se se svým manželem Ladislavem Kovářem (v průběhu odvolacího řízení zemřel) domáhali určení, že jsou vlastníky v žalobě blíže označených nemovitostí v k. ú. Ždánice. V žalobě uvedli, že předmětné nemovitosti byly předmětem nedobrovolné dražby a dne 14. 1.
2010 je vydražila žalovaná. Podle žalobců však dražba byla provedena neoprávněně, neboť listiny, na základě nichž byla nařízena (zástavní smlouva, smlouva o půjčce, notářský zápis s doložkou vykonatelnosti), byly neplatné. K dotazu soudu žalobci uvedli, že podali žalobu na neplatnost dražby u rozhodce, ale řízení bylo zastaveno pro nezaplacení poplatku. Okresní soud v Hodoníně žalobu zamítl s odůvodněním, že v řízení o určení vlastnictví není soud oprávněn posuzovat oprávněnost, resp. platnost dražby.
Tuto otázku posuzuje podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejných dražbách"), a ustálené judikatury soudů soud v řízení podle § 48 zákona o veřejných dražbách, v jiném řízení o ní nemůže usuzovat a nemůže ji řešit ani jako otázku předběžnou. Krajský soud v Brně se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a jeho rozsudek potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť - s poukazem na judikáty v odůvodnění usnesení konkrétně citované - dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo učiněno v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nebyl důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V ústavní stížnosti stěžovatelka odkázala na námitky, které vznášela v řízení před dovolacím soudem a na které soud nereagoval. Zopakovala, že vylíčila všechny rozhodné skutečnosti a označila důkazy k prokázání tvrzení, že původní smluvní dokumenty a zajišťovací instrumenty byly neplatné a byly následně zneužity při nedobrovolné dražbě, ve které byla připravena o svůj majetek. Namítla, že Okresní soud v Hodoníně i Krajský soud v Brně postupovaly zcela formalisticky a neposkytly jí potřebné poučení o možnosti uplatnění jejích zákonných práv. S poukazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, podle které nesplnění poučovací povinnosti je vážnou vadou postupu soudu, navrhla jak shora uvedeno.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítla, se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. K obsahové stránce této ústavní garance Ústavní soud standardně judikuje, že toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit.
Po seznámení se s napadeným usnesením Nejvyššího soudu a připojenými rozsudky Okresního soudu v Hodoníně a Krajského soudu v Brně dospěl Ústavní soud k závěru, že pro jeho zásah není dán žádný prostor. Nalézací a odvolací soud se žalobou stěžovatelky zabývaly, věc řádně projednaly a rozhodly v souladu se závěry prezentovanými v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Očekávání stěžovatelky, že soud v řízení o určení vlastnictví bude posuzovat otázku neplatnosti veřejné dražby, se ukázala jako lichá.
Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí vydaných v posuzované věci, byla-li stěžovatelka (a její manžel) přesvědčena, že dražba předmětných nemovitostí byla neoprávněná, měla možnost její výsledek zvrátit na základě žaloby o neplatnosti dražby. Na jejím základě by se soud v příslušném řízení musel zabývat všemi námitkami stěžovatelky a po jejich posouzení o platnosti či neplatnosti dražby rozhodnout. Jak vyplývá z judikatury dovolacího soudu, v žádném jiném řízení, tj. ani v řízení o určení vlastnictví, soud o námitkách směřujících vůči platnosti dražby usuzovat nemůže.
Lze tedy uzavřít, že stěžovatelka se snaží v rámci řízení o určení vlastnictví zpochybnit podklady vedoucí k nedobrovolné dražbě a dražbu samotnou. Takový postup ovšem není možný. Jestliže stěžovatelka (společně s manželem) považovala příslušné smlouvy a následně i nedobrovolnou dražbu za neplatnou, měla svoji obranu zaměřit právě tímto směrem a u příslušného soudu žalovat buďto na neplatnost smluvních dokumentů, nebo v zákonem stanovené tříměsíční lhůtě po konání dražby uplatnit právo na určení neplatnosti dražby.
Ústavní soud připomíná, že systém soukromého práva je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním.
Na výše uvedeném závěru nemůže nic změnit ani námitka o nesplnění poučovací povinnosti soudu. Je třeba zdůraznit, že absence poučení ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zakládá ústavněprávní kolizi pouze tam, kde jí bylo třeba, např. v situaci, byla-li žaloba zamítnuta proto, že účastník neunesl za řízení břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, aniž by byl soudem předtím vyzván k označení důkazů potřebných k prokázání všech svých sporných tvrzení. V posuzované věci bylo zjevné, že stěžovatelkou vyžadované poučení soudu předkládat a dokládat sporná tvrzení by nebylo v souladu s kautelami čl. 36 odst. 1 Listiny, (i soud musí v řízení postupovat "stanoveným způsobem"), neboť v řízení o určení vlastnictví by se jimi soud ani zabývat nemohl.
Poučení soudu o tom, jakou měla stěžovatelka podat žalobu (na neplatnost nedobrovolné dražby), je mimo poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a o. s. ř., neboť soud žalobce o hmotném právu nepoučuje.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu.
To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo učiněno zcela v souladu s dosavadní a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které nebyl důvod se odchylovat, je závěrem, kterému ostatně stěžovatelka nikterak neoponovala. V daných souvislostech pak pozbývá jakékoliv opodstatněnosti i tvrzení o porušení vlastnického práva stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. března 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu