Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Poláška, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. září 2016 č. j. 9 As 83/2016-48 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2015 č. j. 47 A 39/2013-94, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České obchodní inspekce, ústřední inspektorát, sídlem Štěpánská 15, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí správních soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jednak jeho základní práva zakotvená v § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 38 odst. 2 Listiny, namítá též porušení čl. 2 odst. 2 a 3, jakož i čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovateli byla rozhodnutím České obchodní inspekce, Inspektorátu Středočeského kraje a hlavního města Prahy, uložena pokuta ve výši 4 000 Kč za porušení zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v rozhodném znění (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"), a to tím, že stěžovatel v postavení prodávajícího na žádost spotřebitele (při provádění kontroly ze strany České obchodní inspekce) vydal doklad o zakoupení výrobků bez požadovaných náležitostí (IČO prodávajícího a o jaké výrobky jde). Odvolání proti tomuto rozhodnutí vedlejší účastník řízení jako odvolací správní orgán zamítl.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení žalobu, která byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") zamítnuta jako nedůvodná.
4. Rovněž kasační stížnost stěžovatele byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta, když nebyla shledána namítaná nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu a jako nedůvodné byly vyhodnoceny i ostatní námitky stěžovatele (zejména, že vydaný pokladní doklad nebyl dokladem o prodeji výrobku, že neprovedením výslechu svědkyně - prodavačky bylo porušeno právo na spravedlivý proces, resp. že nebyl dostatečným způsobem zjištěn skutkový stav, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu, že v řízení před správními orgány nebylo nařízeno ústní jednání, že argumentaci vedlejšího účastníka řízení byla přisuzována větší váha, že stěžovateli nebylo předloženo pověření k provedení kontroly a stejnopis kontrolního protokolu, a další namítaná pochybení ze strany správního orgánu, že rozhodnutí krajského soudu bylo nepředvídatelné, či že mělo být uplatněno liberační ustanovení § 24b odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele).
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje, že by vydaný pokladní blok byl dokladem o prodeji výrobku a namítá nedostatečné vypořádání této námitky, poukazuje na účelovost a svévoli kontrolních pracovníků České obchodní inspekce při prováděné kontrole, zmatečnost kontrolního záznamu a absenci dokazování v průběhu správního řízení. Tvrdí, že žádný kontrolní nákup nebyl ze strany kontrolních pracovníků proveden a namítá nezákonný postup kontrolních pracovníků České obchodní inspekce při získání pokladního dokladu. Dále namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu (neprovedení výslechu prodavačky), čímž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Poukazuje na to, že nákup zboží nebyl dokončen, když nedošlo k reálnému předání peněz, nemohl být proto ani vydán doklad o zakoupení zboží, neboť ten nelze v jeho prodejnách vydat před zaplacením zboží. V tomto ohledu namítá též nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí.
6. Stěžovatel má za to, že o jeho vině bylo rozhodnuto již při samotné kontrole, že mu bylo upřeno právo uplatnit důkazy, že některé údaje uvedené v kontrolním protokolu jsou nepravdivé, resp. že mu nebyl žádný správní delikt prokázán, přičemž vyjadřuje nesouhlas s tím, jak byly tyto námitky ze strany správních soudů vypořádány, resp. že správní soudy tyto stěžovatelovy námitky vůbec nepochopily. Stěžovatel také namítá, že zaměstnanci České obchodní inspekce při prováděné kontrole významně pochybili, neboť kontrolované osobě nepředložili pověření ke kontrole; ani s touto námitkou se podle stěžovatele správní soudy nevypořádaly. Uvedené námitky pak stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje a podrobněji rozvádí a rozporuje jednotlivé argumenty a závěry Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že napadená rozhodnutí nejsou podložena zákonnými důvody a že neobstojí z hlediska požadavku na řádné a vyčerpávající odůvodnění v trestních věcech.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
10. Stěžovatel se ústavní stížností, z níž je patrná jeho nespokojenost s úrovní poskytnuté soudní ochrany v jeho věci, dožaduje přehodnocení (v zásadě shodného) závěru, přijatého na obou stupních správního soudnictví, tj. že rozhodnutí správních orgánů o uložení pokuty stěžovateli za správní delikt na úseku ochrany spotřebitele je nutno považovat za rozhodnutí zákonné. Za tímto účelem opětovně uplatňuje námitky, které již předtím uplatnil v kasační stížnosti a které považuje buď za nedostatečně či nesprávně vypořádané. S ohledem na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byla dodržena práva podle hlavy páté Listiny, zda nedošlo k neodůvodněnému vybočení ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj učiněné skutkové závěry, resp. přezkum takového hodnocení a závěrů ze strany Nejvyššího správního soudu, nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování.
11. Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byly potvrzeny závěry přijaté v napadeném rozhodnutí krajského soudu, vyhovuje ústavněprávnímu požadavku na řádné, srozumitelné a logické odůvodnění, veškeré námitky stěžovatele, jimiž namítá nezákonnost přijatého správního rozhodnutí, včetně námitek týkajících se nedostatečnosti skutkových zjištění, byly dostatečným způsobem vypořádány a v podrobnostech na ně proto pro účely tohoto rozhodnutí postačí odkázat. Poukazuje-li stěžovatel na nesprávné hodnocení důkazů ze strany správních soudů, je nutno upozornit na zásadu volného hodnocení důkazů, vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudů.
Co se týká namítaného neprovedení důkazu ze strany správních orgánů výslechem prodavačky pro nadbytečnost, správní soudy se s tímto závěrem ztotožnily, když provedením tohoto důkazu nebylo možné zpochybnit zjištěný skutkový stav, tj. vydání zajištěného dokladu o koupi na požádání kontrolorů, z něhož vyplynulo porušení § 16 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, resp. jiným způsobem zpochybnit průběh provedené kontroly. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními příslušných procesních předpisů, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat provedené hodnocení důkazů, a to ani v případě, kdy by se s tímto hodnocením neztotožňoval.
Ústavní soud přitom neshledal indicie svědčící o možném porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu, jakož ani porušení jiných ústavních práv či hodnot, jež by odůvodňovalo meritorní přezkum věci, resp. kasační zásah Ústavního soudu.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu