Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jana Aleše, zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem tř. SNP 733, 500 03 Hradec Králové proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2014 č. j. 33 Cdo 2769/2014-121, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2013 č. j. 39 Co 248/2013-85 ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 18. září 2013 č. j. 39 Co 248/2013-90 a ze dne 2. června 2014 č. j. 39 Co 248/2013-119 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 18 C 360/2010-49 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. prosince 2012 č. j. 18 C 360/2010-54, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 852a a násl. obč. zák. I když odpovědnost žalované je založena na objektivním principu, musí být splněny podmínky vzniku odpovědnosti za škodu; v daném případě soud dospěl k závěru, že žalovaná společnost sice porušila právní povinnost, vyplývající z cestovní smlouvy, protože pokoje předané žalobci nebyly v pořádku, avšak mezi tímto pochybením a vzniklou škodou neexistovala příčinná souvislost, neboť žalobce se přestěhoval do jiného hotelu nikoli proto, že pokoje nebyly řádně uklizeny, ale protože odmítl vyčkat jejich úklidu a ani nevyužil nabídky na ubytování v jiných pokojích téhož hotelu.
Městský soud v Praze rozsudkem ve znění opravných usnesení tento rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný potvrdil, přičemž s odkazem na práva z odpovědnosti za vady ve smyslu ustanovení § 507 obč. zák. konstatoval, že v projednávané věci šlo o vady odstranitelné (uklizením a vyvětráním), navíc žalobci byly nabídnuty jiné pokoje, které již byly uklizené, což odmítl a požadoval přestěhování do jiného hotelu. Podle výsledku provedeného dokazování se v okolí hotelu nejednalo o rozsáhlé staveniště, ale o budovanou cestu k moři. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaná chtěla vytčené odstranitelné vady odstranit, žalobce jí však k tomu neposkytl patřičnou součinnost.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 9. 2014 č. j. 33 Cdo 2769/2014-121 dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu ve znění opravných usnesení odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř., neboť žalobce v dovolání nevymezil, "v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani nijak neurčil, kterou otázku hmotného práva se měl od ustálené rozhodovací praxe při řešení problému hmotného práva odvolací soud odchýlit".
Odvolací soud podle názoru stěžovatele pochybil v nesprávné interpretaci a aplikaci právních norem, když sice uvedl, že účastníci uzavřeli cestovní smlouvu ve smyslu ustanovení § 852a obč. zák., ve znění platném do 31. 12. 2013, dále však na projednávanou věc aplikoval ustanovení obč. zák. o závazkových vztazích, konkrétně § 507 a § 510 obč. zák. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že v dané věci šlo o vadu odstranitelnou, a žalobci proto nevzniklo právo ani na poskytnutí slevy ani na odstoupení od cestovní smlouvy. Postup odvolacího soudu je podle názoru stěžovatele v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3661/2013. Z tohoto důvodu se měl podle názoru stěžovatele dovolací soud zabývat dovoláním stěžovatele meritorně.
Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů.
Stěžovatelovy výhrady směřují k interpretaci a aplikaci ustanovení § 507 a § 510 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "obč. zák.") obecnými soudy. Samotná podstata ústavní stížnosti pak spočívá v tom, že stěžovatel z provedených důkazů vyvozuje od obou obecných soudů odlišná skutková zjištění a z nich pak vyvozuje i jiný právní názor. Taková stěžovatelova argumentace však postrádá ústavněprávní dimenzi.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva bývá stižen ústavně relevantní vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Pochybení takového charakteru v projednávané věci Ústavní soud nezjistil. Nad rámec řečeného Ústavní soud dodává:
Byť stěžovatel v ústavní stížnosti v souvislosti s jednáním žalované hovoří o "nezbytnosti" ubytování sebe a své rodiny v jiném hotelu pro nemožnost splnění zaplacených ubytovacích služeb vyplývajících z cestovní smlouvy, zcela pomíjí skutečnost, že jako náhrada byly jemu a jeho rodině nabídnuty jiné hotelové pokoje v témže hotelu. Skutečnost, že této nabídky nevyužil, resp. nevyčkal uklizení určených hotelových pokojů, ale setrval na svém požadavku realizace ubytování v jiném hotelu, nelze přičíst k tíži žalované.
Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že v odůvodnění napadeného rozsudku aplikoval nikoli jen příslušná ustanovení občanského zákoníku upravující odpovědnost cestovní kanceláře (§ 852i obč. zák.), ale ustanovení obč. zák. speciálně upravující odpovědnost za vady (§ 507) a souběh nároků z odpovědnosti za vady s nárokem na náhradu škody podle § 510 obč. zák. V této souvislosti poukázal stěžovatel na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. 33 Cdo 3661/2013, které údajně užití jiných speciálních ustanovení obč. zák. vylučují. S tímto názorem nelze souhlasit zejména z toho důvodu, že v tomto judikátu zmiňované právní instituty upravující dva různé závazkové vztahy se dvěma rozdílnými předměty, se v nyní projednávané věci nevyskytují.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. února 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Ústavního soudu