Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti a) neznámých dědiců E. Ž., zemřelé, b) neznámých dědiců F. Ž., zemřelého, c) Š. Ž., d) J. Ž., e) D. Ž., f) A. Ž., g) M. Ž. a h)
V. Ž., zastoupených JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, se sídlem Opletalova 608/2, Havířov, proti výrokům I, III, IV, V, VI a VII rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023, č. j. 25 Cdo 177/2022-1294, v částech, kterými bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a města X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby byly zrušeny části výroků shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu v těch částech, kterými jejich dovolání odmítl. Každý ze stěžovatelů ústavní stížností napadá tu část rozsudku, která se jej týká.
2. Stěžovatelé c) - h), jakož i rodiče stěžovatelů c) - h) E. Ž. a F. Ž., kteří v době řízení před obecnými soudy zemřeli, podali v roce 2007 proti vedlejšímu účastníkovi žaloby na ochranu osobnosti, v nichž se domáhali omluvy a peněžitého zadostiučinění, a to 100 000 Kč pro F. Ž. a pro stěžovatele c) a 150 000 Kč pro E. Ž. a pro každého ze stěžovatelů d) - h), za neoprávněný zásah do osobnostních práv. Tvrdili, že vedlejší účastník (žalovaný) se měl dopustit zásahu do práva na sebeurčení a rodinný život násilným vystěhováním stěžovatelů do místa, které si nezvolili a do nedůstojných životních podmínek. K zásahu do jejich cti mělo dojít výroky tehdejšího starosty X J. Č. na adresu obyvatel pavlačového domu, z něhož byli stěžovatelé vystěhováni, resp. na adresu romské komunity obecně.
3. Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") bylo třikrát zrušeno Vrchním soudem v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). Naposledy rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 23. 7. 2020, č. j. 23 C 310/2007-1119, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 7. 2020, č. j. 23 C 310/2007-1145. Krajský soud výrokem I zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali, aby byla žalovanému uložena povinnost zaslat každému z nich omluvu ve znění uvedeném v žalobě a tuto omluvu opakovaně uveřejnit v žalobou označených sdělovacích prostředcích (v denících Lidové noviny, MF Dnes, Právo, v týdenících Respekt, Reflex a Týden a ve třech romských médiích Romano hangos, Romano vodi a na Slovensku Romano nevo lil). Výrokem II uložil žalovanému zaplatit neznámým dědicům po zemřelé žalobkyni a) společně a nerozdílně 50 000 Kč, neznámým dědicům po zemřelém žalobci b) společně a nerozdílně 10 000 Kč, a každému z žalobců c) - h) po 15 000 Kč. Výrokem III zamítl žalobu neznámých dědiců po zemřelé žalobkyni a) v částce 100 000 Kč, neznámých dědiců po zemřelém žalobci b) v částce 90 000 Kč, žalobkyně c) v částce 85 000 Kč a žalobu každého z žalobců d) - h) v částce 135 000 Kč. Dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení.
4. Vrchní soud rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 1 Co 1/2021-1175, výrokem I zrušil rozsudek krajského soudu v částech výroků týkajících se neznámých dědiců žalobců a) a b) a řízení o nárocích neznámých dědiců žalobců a) a b) zastavil. Dovodil, že smrtí oprávněné osoby právo na zadostiučinění zaniká a na dědice nepřechází. Výrokem II změnil rozsudek krajského soudu ve výroku I tak, že žalovanému uložil zaslat každému ze žalobců c) - h) písemnou omluvu v tomto znění: "Město X se omlouvá žalobcům za neoprávněné zásahy do osobnostních práv žalobců, za podstatné porušení práva na lidskou důstojnost a ochranu soukromého a rodinného života spočívající v omezení svobody volby pobytu a způsobu života". Vrchní soud tak na rozdíl od krajského soudu dovodil, že určitá omluva je na místě, a zvolil jednu z navržených omluv, kterou považoval za shrnující a nejvíce odpovídající zásahu do práv žalobců. V části, v níž žalobci c) - h) požadovali omluvu v širším rozsahu, zamítavý rozsudek krajského soudu potvrdil. Ve výroku II rozsudek krajského soudu změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni c) 13 000 Kč, žalobkyni d) 10 000 Kč, žalobci e) 7 000 Kč, žalobci f) 5 000 Kč, žalobci g) 5 000 Kč a žalobci h) 5 000 Kč a ve zbytku žalobu na zaplacení finančního zadostiučinění zamítl. Dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení.
5. Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Pro přehlednost Ústavní soud shrnuje obsah rozsáhlé výrokové části rozsudku Nejvyššího soudu podle jednotlivých otázek, které byly předmětem dovolání a jsou též předmětem ústavní stížnosti: 1) přiznání omluvy a její znění, 2) přiměřenost výše náhrady nemajetkové újmy, 3) zastavením řízení vrchním soudem ve vztahu ke stěžovatelům a) a b).
6. Jde-li o přiznání omluvy, resp. její obsah a formu (ad 1), odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů c) - h) proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byla zamítnuta jejich žaloba o uložení povinnosti žalovanému omluvit se jim za zásah do jejich osobnostních práv v žalobě označenými projevy prostřednictvím zveřejnění omluvy ve veřejných sdělovacích prostředcích a ve znění omluv žalobci navržených, neboť dovolání nevymezilo předpoklady přípustnosti (výrok I.).
7. Ohledně přiměřené výše zadostiučinění (ad 2), shledal Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky c) přípustné, resp. dovolání stěžovatelů d) - h) zčásti přípustné, neboť při úvaze o výši zadostiučinění v penězích nerespektoval vrchní soud v dostatečné míře kritéria konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení, jak jej k tomu zavazuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Zároveň v těchto částech shledal dovolání důvodné a zvýšil přiznanou náhradu nemajetkové újmy u stěžovatelů c) - h) tak, že celkově činila pro každého 100 000 Kč (výroky II - V). Dovolání stěžovatelů d) - h) proti rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí části finančního zadostiučinění co do 50 000 Kč pro každého z nich dovolací soud odmítl pro nepřípustnost, neboť žádná z námitek neobsahovala právní argumentaci způsobilou zpochybnit závěr, že odvolací soud posoudil vznesenou námitku promlčení nároku na zaplacení těchto částek v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (výroky III - V).
8. Dovolání proti zastavení řízení vrchním soudem (ad 3) ve vztahu ke stěžovatelům a) a b), Nejvyšší soud odmítl (výrok VII), neboť neobsahovalo zákonem požadované údaje, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
9. Nejvyšší soud dále odmítl dovolání každého ze stěžovatelů proti té části výroku rozsudku, kterou odvolací soud rozhodoval o žalobě ostatních stěžovatelů pro subjektivní nepřípustnost (výrok VI) a zrušil nákladové výroky rozsudků krajského i vrchního soudu a věc krajskému soudu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok IX).
10. Stěžovatelé namítají porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na zachování lidské důstojnosti a osobní cti, jakož i práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na projednání věci bez průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále tvrdí porušení čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
11. Stěžovatelé rekapitulují řízení před obecnými soudy, reprodukují části závěrů vrchního soudu, Nejvyššího soudu a opětovně zmiňují řadu argumentů vznesených jak v odvolání vůči rozsudku krajského soudu, tak v dovolání vůči rozsudku vrchního soudu. Část ústavní stížnosti tvoří rekapitulace výroků J. Č. zveřejněných v průběhu řízení či až jako reakce na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž stěžovatelé vyčítají vedlejšímu účastníkovi nedostatek sebereflexe.
12. Stěžovatelé uznávají, že se "věc posunula dopředu", když Nejvyšší soud stěžovatelům c) - h) zvýšil náhradu nemajetkové újmy. Namítají však, že část z navrhované náhrady nemajetkové újmy stále přiznána nebyla a byl akceptován argument vedlejšího účastníka o promlčení. Dále namítají, že omluva měla být přiznána ve větším rozsahu a měla být zároveň zveřejněna v médiích a na oficiálních stránkách města X. Zásah do osobnostních práv je závažnější, než jak jej posoudily obecné soudy. V případě neznámých dědiců žalobců a) a b) tvrdí, že řízení vůči nim nemělo být zastaveno, resp. že finanční zadostiučinění mělo být neznámým dědicům žalobců a) a b) přiznáno.
13. K závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelé nevymezili u části dovolacích námitek předpoklady přípustnosti, uvádějí, že v čl. I. bodu 2 dovolání "poukázali na ust. § 237 o.s.ř. a na straně třetí pod písmeny a) až g) uvedli, v čem spatřují nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu", přičemž opětovně citují část dovolání rekapitulující právní závěry odvolacího soudu a nesouhlas stěžovatelů s nimi.
14. Stěžovatelé též uvádějí, že délka řízení svědčí o tom, že jejich žaloba nebyla projednána v přiměřené lhůtě.
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé c) - h) jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu.
16. Plnou moc stěžovatelům a) a b), tj. "neznámým dědicům" po původních žalobcích J. Ž. a E. Ž. podepsala jejich dcera Š. Ž., nikoli opatrovník, neboť ten by musel být pro řízení před Ústavním soudem nově ustanoven. Zároveň však Ústavní soud zohlednil, že opatrovníkem stěžovatelů a) a b) byla po celou dobu řízení před obecnými soudy právě JUDr. Zdeňka Poláková, která zároveň všechny stěžovatele (včetně "neznámých dědiců") též v řízení před obecnými soudy právně zastupovala a která zastupuje stěžovatele též v řízení před Ústavním soudem. Argumentace v ústavní stížnosti sepsané JUDr. Zdeňkou Polákovou se týká též stěžovatelů a) a b). Ústavní soud tak doložení nové plné moci pro stěžovatele a) a b) nepožadoval, resp. k ustanovení opatrovníka pro řízení před Ústavním soudem za tímto účelem nepřistoupil, neboť by to vzhledem ke specifické povaze stěžovatelů a) a b) v řízení před Ústavním soudem a roli JUDr. Zdeňky Polákové v řízení před obecnými soudy i řízení před Ústavním soudem bylo neúčelné a zejména nemohlo mít vliv na právní ochranu stěžovatelů a) a b). Ustanovení opatrovníka Ústavní soud nepovažoval za nutné a efektivní též vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti (viz níže).
17. Ústavní stížnost je přípustná, neboť proti napadenému rozsudku Nejvyššího soudu není žádný opravný prostředek přípustný (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
18. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Stěžovatelé v záhlaví ústavní stížnosti uvádějí, že napadají výroky I - VII, v další části ústavní stížnosti (str. 3) však vymezují podrobně, jaké výroky (případně jejich část) jednotliví stěžovatelé napadají, z čehož je zřejmé, že výrok II napaden není. Ústavní soud proto přezkoumával rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozsahu těch částí výroků I, III, IV, V, VI a VII, v nichž bylo dovolání některého ze stěžovatelů odmítnuto.
20. Ústavní soud se vzhledem k určité procesní složitosti věci založené strukturou výroků níže vypořádává nikoli s jednotlivými výroky, ale s argumentací Nejvyššího soudu týkající se 1) výše přiznané náhrady za nemajetkovou újmu, 2) rozsahem a formou přiznané omluvy a 3) zastavením řízení ve vztahu ke stěžovatelům a) a b). IV. 1) výše přiznané náhrady za nemajetkovou újmu
21. Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozsudku ve výrocích II - V zvýšil náhradu nemajetkové újmy pro stěžovatele c) - h) na celkových 100 000 Kč pro každého z nich. U stěžovatelky c) šlo o zvýšení na maximální možnou částku, která byla žalobou požadována (výrok II tak není ústavní stížností napaden). U stěžovatelů d) - h) bylo žalobou požadováno pro každého z nich 150 000 Kč, ovšem důvodem nepřiznání částky 50 000 Kč obecnými soudy byl závěr o promlčení části nároku ve výši 50 000 Kč. Soudy vyšly z toho, že k zásahu do práv došlo v roce 2006, žaloba požadující náhradu nemajetkové újmy 100 000 Kč pro každého ze stěžovatelů byla podána v roce 2007, přičemž k rozšíření žaloby o dalších 50 000 Kč pro stěžovatele d) - h) došlo v roce 2014. Námitku promlčení obecné soudy vyhodnotily jako důvodnou, nepříčící se dobrým mravům. Nejvyšší soud se tak zabýval tím, zda závěr vrchního soudu o promlčení části nároku představujícího částku 50 000 pro každého ze stěžovatelů d) - h) byl dovoláním relevantně napaden. Dospěl k závěru, že nikoli, a proto dovolání stěžovatelů d) - h) částečně odmítl (výroky III - V).
22. Ústavní soud tak musí posoudit, zda závěr Nejvyššího soudu z pohledu práva stěžovatelů na soudní ochranu může obstát. Stěžovatelé k ústavní stížnosti přiložili podané dovolání, které Ústavní soud konfrontoval se závěry Nejvyššího soudu. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, se nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující pouze obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ [srov. např. nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391)]. V nyní posuzované věci však rozsudek Nejvyššího soudu požadavkům na dostatečné odůvodnění, resp. dostatečnou individualizaci důvodů, které vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání, dostál.
23. Ústavní soud nezpochybňuje závěr Nejvyššího soudu (bod 24), že žádná z námitek stěžovatelů neobsahovala právní argumentaci vyvracející to, že odvolací soud posoudil námitku promlčení v souladu s judikaturou dovolacího soudu (pokládal-li za počátek běhu promlčecí doby den, kdy vystěhováním žalobců došlo k zásahu do jejich osobnostních práv, tj. respektoval zásadu, podle níž okamžikem rozhodným pro počátek běhu promlčecí doby je vznik škody). Stejně tak Ústavní soud neshledává pochybení v závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelé neformulovali žádné důvody, pro které by uvedené právní posouzení mělo doznat změny, ani neuvedli, od jakého jiného okamžiku a z jakého důvodu by v daném případě měla běžet promlčecí doba. Ústavní soud nezpochybňuje ani závěr Nejvyššího soudu, že ani stručná zmínka o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nebyla nijak odůvodněna ani nevymezovala judikaturu, od níž by se měl Nejvyšší soud odchýlit. Odmítl-li tedy Nejvyšší soud dovolání v částech napadajících nepřiznání části zadostiučinění v penězích z důvodu promlčení, neporušil tím jakkoli ústavně zaručená práva stěžovatelů. IV. 2 Rozsah a forma přiznané omluvy, zastavení řízení ve vztahu ke stěžovatelům a) a b)
24. Jde-li o otázku rozsahu a formy přiznané omluvy (výrok I) a otázku zastavení řízení ve vztahu ke stěžovatelům a) a b) (výrok VII), odmítl Nejvyšší soud dovolání vždy ze stejného důvodu, a to pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání (body 21 - 23 napadeného rozsudku), neboť dovolání "neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části".
25. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není třetí instancí v systému obecné justice. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 455/18 , bod 6 či ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 3181/23 , body 10 až 11).
26. Ústavní soud opakovaně uvádí, že při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jde o výběr jedné ze situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou [srov. např. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299), bod 21]. Přípustnost lze vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. blíže stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
27. Dovolání je nutné posuzovat podle jeho obsahu a plynou-li předpoklady přípustnosti dovolání dostatečně z právní argumentace obsažené v dovolání, nelze takové dovolání odmítnout jako vadné jen proto, že předpoklady přípustnosti nejsou v dovolání označeny explicitně. Podstatné je tedy například to, že předestřená právní otázka je konfrontována s rozhodovací činností dovolacího soudu a tvrzeno je odchýlení se od této praxe, nikoli to, zda je ocitována též příslušná pasáž § § 237 o. s. ř. (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. 8. 2023). Naopak pro vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nikdy nepostačí pouhé konstatování či odkaz na zákonné ustanovení, vždy je třeba, aby dovolatel aplikoval obecnou právní normu na projednávanou věc (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 42).
28. Podané dovolání v nyní posuzované věci však pouze cituje § 237 o. s. ř., přičemž vůbec neuvádí, který z předpokladů přípustnosti je u jednotlivých právních otázek (vymezených navíc taktéž značně nejasně) naplněn. Ani z celkového obsahu dovolání to zřejmé není. Ústavní soud proto neshledal pochybení Nejvyššího soudu, pokud v části týkající se rozsahu a formy přiznané omluvy (výrok I) a zastavení řízení ve vztahu ke stěžovatelům a) a b) (výrok VII) dovolání odmítl z důvodu nevymezení předpokladů přípustnosti.
30. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že napadeným výrokem VI odmítnul Nejvyšší soud dovolání každého ze stěžovatelů proti té části výroku rozsudku, kterou odvolací soud rozhodl o nárocích ostatních stěžovatelů (subjektivní nepřípustnost dovolání). Přestože je ústavní stížností výrok VI taktéž napaden, stěžovatelé zároveň v ústavní stížnosti uvádějí, že "dovolání bylo podáno pouze proti té části rozsudku [vrchního soudu], která právě tohoto žalobce se týkala, dovolání nebylo podáváno proti částem rozsudku, které se týkaly jiných žalobců (jak naznačuje výrok VI)". Tím spíše pak nemohl ústavní stížností napadený výrok VI zasáhnout do ústavě zaručených práv některého ze stěžovatelů.
31. Ústavní soud uzavírá, že napadenými částmi výroků rozsudku Nejvyššího soudu, kterými Nejvyšší soud odmítl dovolání jednotlivých stěžovatelů, nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených práv.
32. K tvrzení stěžovatelů, že žaloba nebyla projednána v přiměřené lhůtě, se Ústavní soud v této fázi řízení nevyjadřuje, neboť případné porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů musí být nejprve (v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti) posouzeno obecnými soudy v řízení týkajícím se odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Teprve výsledek může být případně napadán před Ústavním soudem.
33. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
34. Ústavní soud se vzhledem k délce sporu před obecnými soudy zabýval ústavní stížností přednostně a rozhodl o ní v nejkratším možném čase.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu