Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem, sídlem Plynárenská 671, Kolín, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. října 2024 č. j. 14 Co 189/2024-796 a výroku VI. rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. dubna 2024 č. j. 40 P 270/2021-688, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a T. S. a nezl. P. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Sokolově (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem svěřil nezletilého do střídavé péče rodičů a zvlášť vymezil péči o nezletilého v době prázdnin a svátků (výroky I. a II.), dále stanovil oběma rodičům výživné (výroky III. až V.) a určil místem trvalého pobytu nezletilého adresu X (výrok VI.). Soud též určil, že nezletilý bude navštěvovat mateřské školy dle místa bydliště toho rodiče, u něhož bude v péči (výrok VII.) a rozhodl o povinnosti rodičů uhradit náklady znaleckého zkoumání a o nákladech řízení (výroky VIII. až X.). Jako stěžejní pro své rozhodnutí soud ohledně místa trvalého pobytu označil bezproblémové přijetí nezletilého do základní školy v místě bydliště vedlejší účastnice - matky. Nadto soud zdůraznil, že je žádoucí, aby se rodiče do budoucna shodli na jedné základní škole.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu, s výjimkou výroku VII. (výrok I.), který změnil pouze v názvu jedné z mateřských škol (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Uzavřel, že při určení trvalého pobytu nezletilého nemá důvod odchýlit se od rozhodnutí okresního soudu a jeho přesvědčivého odůvodnění. Poukázal na to, že okresním soudem zvolené kritérium pro určení trvalého pobytu nezletilého zohledňuje jeho nejlepší zájem. Zdůraznil, že okresní soud nerozhodoval o tom, jakou základní školu bude nezletilý navštěvovat.
4. Stěžovatel brojí proti tomu, že obecné soudy rozhodovaly o trvalém pobytu nezletilého (veřejnoprávní pojem), nikoliv o jeho bydlišti (soukromoprávní pojem). Podle stěžovatele není dána pravomoc civilních soudů určit místo trvalého pobytu nezletilého. Soudy navíc podle stěžovatele bez jakéhokoliv návrhu určily, že nezletilý bude v budoucnu docházet do základní školy v X. Jakkoliv takové rozhodnutí nebylo "začleněno do výrokových částí napadených rozhodnutí, z jejich odůvodnění se podává předpoklad, že tomu tak zkrátka do budoucna má být". Soudy podle něj předznamenaly, jak bude případně rozhodnuto při volbě školy nezletilého, pokud se na ní v budoucnu nedohodnou.
5. Dále stěžovatel poukazuje na to, že matka změnila nezletilému trvalý pobyt svévolně a bez dohody s ním na adresu v X, kde přechodně pobývá se svými rodiči. To však soudy dostatečně nezohlednily a toto jednání matky svými rozhodnutími aprobovaly. Nesouhlasí rovněž s tím, jak soudy údaj o trvalém pobytu bagatelizují - jde podle nich o pouhý evidenční údaj.
6. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí obecných soudů nepřezkoumatelná a nemohou v napadeném rozsahu obstát pro své zásadní vady v odůvodnění. Označuje je jako ne zcela transparentní; není z nich zřejmé, proč bude pro nezletilého vhodnější navštěvovat základní školu v místě bydliště matky a z jakého důvodu je to v jeho nejlepším zájmu oproti navštěvování školy v místě jeho bydliště. V ústavní stížnosti k tomu cituje odbornou literaturu ke kvalitě odůvodňování rozhodnutí.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
9. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti rodinného práva. Ústavní soud opakovaně judikoval, že při přezkumu rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. Při tomto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci.
10. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti rozhodnutí obecných soudů o určení trvalého pobytu nezletilého. Z obsahu napadených rozhodnutí plyne, že matka (i nezletilý) změnila trvalý pobyt poté, co majitelka bytu (matka stěžovatele), v němž společně se stěžovatelem bydleli, podala žádost o zrušení údaje o místu jejího trvalého pobytu; proto změnila trvalý pobyt sobě i nezletilému, a to na adresu v nedalekých X, kde i nyní stále bydlí u svých rodičů. Ke změně trvalého pobytu nezletilého však přistoupila bez ohledu na postoj stěžovatele, a to poté, co se s nezletilým odstěhovala ze společného bydliště v Y (též bez souhlasu stěžovatele). Stěžovatel však trvalý pobyt nezletilého ihned poté změnil a nahlásil jej opět v Y. Všechny tyto okolnosti zohlednily obecné soudy při rozhodování o místě trvalého pobytu nezletilého.
11. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nejsou oprávněny rozhodovat o trvalém pobytu nezletilého podle § 877 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pouze o jeho bydlišti. Soudy skutečně nejsou podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel oprávněny konstitutivně určovat trvalý pobyt dítěte, resp. takovou možnost jim zákon o evidenci obyvatel nedává. Obsahem napadeného rozhodnutí však není určení trvalého pobytu nezletilého, tj. ve smyslu zápisu změny trvalého pobytu nezletilého pouze na základě vydaného rozhodnutí. Nejde tedy o zásah do veřejného práva; soud dává možnost jednomu z rodičů přihlásit nezletilého k trvalému pobytu (či nahlásit jeho změnu) bez nutného souhlasu druhého rodiče. Rozhodování o místě trvalého pobytu je ve smyslu § 466 písm. j) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, považováno za významnou záležitost, o níž rozhoduje při neshodě rodičů (na jejich návrh) soud. Trvalý pobyt může mít každá osoba pouze jeden (§ 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel). U střídavé péče proto o trvalém pobytu nezletilého dítěte rozhodují obecné soudy poměrně často; oba rodiče totiž mají nezletilé dítě v péči (§ 10 odst. 10 zákona o evidenci obyvatel), a tedy každý z nich jej může přihlásit k trvalému pobytu na "svou adresu" - tak jako v nyní posuzované věci. To však neznamená, že by se rodiče nezletilého o takových záležitostech neměli především snažit dohodnout.
12. Pokud obecné soudy ve vztahu k určení místa trvalého pobytu zmínily hledisko tzv. spádovosti základní školy, nelze těmto jejich závěrům přiznat do budoucna závaznost ve smyslu určení konkrétní základní školy. Tato otázka nebyla - a vzhledem k věku nezletilého ani nemohla být - předmětem řízení. Argumentace obecných soudů v posuzované věci vyznívá jako určitý apel na rodiče, aby se ohledně výběru základní školy nezletilého snažili dohodnout; doposud totiž nezletilý kvůli neshodám rodičů dochází do dvou mateřských škol, byť je vzdálenost bydlišť mezi rodiči prakticky zanedbatelná. Obecné soudy navíc napadenými rozhodnutími ponechaly rodičům pro rozhodování o volbě základní školy do budoucna prostor v podobě zachování obou možností, které by jinak mohly být - při absenci místa trvalého pobytu nezletilého v X - omezeny.
13. Namítá-li stěžovatel nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí obecných soudů či absenci řádného a úplného odůvodnění rozhodnutí, nelze jeho námitkám přisvědčit. Stěžovatel předně nepřednesl argumenty, proč by bylo v nejlepším zájmu nezletilého určit místo trvalého bydliště na adrese v Y, z níž se hodlá přestěhovat ke své nynější přítelkyni. Naproti tomu se v ústavní stížnosti soustředí na polemiku se závěry obecných soudů, které podle něj legalizovaly protiprávní jednání matky (spočívající v opuštění společné domácnosti a změně trvalého bydliště). V nyní posuzované věci však nejde o aprobaci protiprávního stavu vyvolaného matkou, ale o zohlednění rozhodnutí o péči o nezletilého, která není stěžovatelem zpochybňována. Obecné soudy se také v odůvodnění vypořádaly se všemi zjištěnými skutečnostmi; zohlednily matčiny důvody pro opuštění společné domácnosti i to, že údaj o trvalém pobytu sebe i nezletilého nehodlá (v případě stěhování) měnit (srov. bod 49 napadeného rozsudku okresního soudu a bod 34 napadeného rozsudku krajského soudu). Jejich úvahy mají oporu v provedeném dokazování a s ohledem na nastíněné meze přezkumu je lze hodnotit jako udržitelné.
14. Ústavní soud proto shrnuje, že ústavní stížností napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že do základních práv stěžovatele nebylo zasaženo.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu