Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2017 sp. zn. Nt 23/2017, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. Rovněž navrhl odložit jeho vykonatelnost, aby v mezidobí nebylo vedeno řízení zbytečně.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozhodl usnesením ze dne 14. 9. 2017 č. j. 24 T 84/2017-524 v trestní věci stěžovatele a spoluobviněného M. Č. tak, že podle § 314c odst. 1 písm. a) a § 188 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), se trestní věc vedená u obvodního soudu pod sp. zn. 24 T 84/2017 předkládá k rozhodnutí o příslušnosti Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Důvodem postupu obvodního soudu byla skutečnost, že stěžovatel v minulosti působil na tomto soudě jako přísedící.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu ze dne 11. 10. 2017 sp. zn. Nt 23/2017 bylo dle § 25 trestního řádu a contrario rozhodnuto, že věc se obvodnímu soudu neodnímá. Dle názoru městského soudu skutečnost, že stěžovatel v minulosti působil u obvodního soudu jako přísedící, sama o sobě nemůže znamenat, že žádný soudce daného soudu o věci není schopen spravedlivě a nestranně rozhodnout. To tím spíše, že soudkyně, která má věc přidělenu, v době, kdy obviněný jako přísedící na soudě působil, na něm ještě nepracovala.
4. Stěžovatel za prvé namítá, že obvodní soud předložil věc městskému soudu k rozhodnutí o příslušnosti postupem dle § 314c odst. 1 písm. a) a § 188 odst. 1 písm. a) trestního řádu, avšak městský soud naproti tomu uvedl, že správně jde o rozhodování o odnětí a přikázání věci dle § 25 trestního řádu, podle něhož následně také rozhodl. Stěžovatel se přitom domnívá, že procesně byl správný právní názor obvodního soudu.
5. Dále pak stěžovatel polemizuje s věcnými závěry městského soudu. Je přesvědčen, že jeho někdejší působení na obvodním soudě ve funkci přísedícího nelze bagatelizovat. Kromě toho, i kdyby nebyl dán důvod k vyloučení soudkyně rozhodující v jeho věci, má za to, že podjatý je ze shodných příčin přinejmenším dozorující státního zástupce.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci té či oné právní normy, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Lze konstatovat, že ústavní stížností napadené usnesení má charakter běžného rozhodnutí vydávaného v takovýchto případech, a nevykazuje sebemenší ústavněprávní deficity. Je řádně odůvodněno a na všechny námitky, které stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší, lze v jeho odůvodnění nalézt odpověď.
9. Nelze přisvědčit stěžovatelovu názoru, že nemělo být rozhodováno dle § 25 trestního řádu, když naopak právě toto ustanovení bývá uváděno jako řešící případy možného vyloučení všech soudců příslušného soudu z rozhodování (srov. Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 336). Nadto lze podotknout, že z ústavní stížnosti není zřejmé, jak by případné procesní pochybení tohoto druhu mohlo nepříznivě ovlivnit postavení a práva stěžovatele, zejména když městský soud v každém případě předestřenou problematiku posoudil a rozhodl o ní.
10. K věcným důvodům rozhodnutí pak lze především odkázat na jeho podrobné a přesvědčivé odůvodnění. Stěží lze vskutku shledat důvody pro vyloučení všech soudců určitého soudu z rozhodování toliko s odkazem na to, že obviněný kdysi působil u soudu jako přísedící, zejména pak má-li věc rozhodovat soudce, který v té době ještě na soudě nepracoval. Co se týče namítané podjatosti státního zástupce, jak již městský soud stěžovateli vysvětlil, ten je v řízení pouze stranou a k posuzování jeho případné podjatosti postup dle § 25 trestního řádu [a mimochodem ani dle § 314c odst. 1 písm. a) a § 188 odst. 1 písm. a) trestního řádu] neslouží.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
12. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu