Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Ch., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem Veleslavínova 33, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2021 č. j. 100 Co 266/2021-595, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také došlo k porušení práv jeho nezletilého syna dle čl. 33 Listiny a čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, nezletilý Petr Chalupa je svěřen do střídavé péče rodičů. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 6. 2021 č. j. 13 Nc 3712/2017-535 byl zamítnut návrh stěžovatele na nahrazení souhlasu matky s přijetím nezletilého do Základní a mateřské školy X (výrok I.), a soud určil, že nezletilý bude počínaje od zahájení školního roku 2021/2022 vykonávat povinnou školní docházku v Základní a mateřské škole Y (výrok II.). Výrokem III. vyslovil předběžnou vykonatelnost výroku II. a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Stěžovatel podal odvolání ke Krajskému soudu v Praze, který rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil.
3. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nezjistily náležitě skutkový stav věci a svým rozhodnutím nesledovaly nejlepší zájem dítěte. Také brojí proti tomu, že soud nerealizoval participační právo nezletilého.
4. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry obecných soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na obecných soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti.
Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
5. Ústavní soud v posuzovaném případě předesílá, že se stěžovatel de facto domáhá u Ústavního soudu dalšího instančního přezkumu, což je role, která mu v zásadě nenáleží. Jsou to především obecné soudy, jimž náleží výklad právních předpisů a jejich následná aplikace na zjištěný skutkový stav.
6. Stěžovatel brojí proti způsobu zjišťování názoru dítěte soudem, neboť jeho názor byl zjišťován pohovorem s kolizním opatrovníkem ve školském zařízení, a ne soudem. Nezletilý se vyjádřil tak, že je mu jedno, jakou základní školu bude navštěvovat, jen nechce chodit do dvou zařízení, to by dle svého názoru nezvládal.
7. Namítá-li stěžovatel, že bylo porušeno participační právo nezletilého, který nebyl před soudem ohledně svého stanoviska k věci slyšen, je třeba uvést, že právo dítěte, aby bylo slyšeno ve všech záležitostech, které se jej dotýkají (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte), je osobním právem dotčeného dítěte, nikoli právem jeho rodiče či jiné osoby na to, aby dítě bylo v řízení vyslechnuto ať přímo před soudem, či jinak (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 4097/18 ). Ústavní soud ve své judikatuře zastává stanovisko, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu.
Je třeba upozornit, že nezletilý byl v řízení před nalézacím soudem ve věku šesti let, přičemž věk deseti let je judikaturou Ústavního soudu chápán jako hraniční a teprve po jeho dosažení je zpravidla nezbytné zjišťovat názor či přání dítěte přímo před soudem, ledaže tomu brání zvlášť významné okolnosti [srovnej nález ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 4247/18
(N 81/94 SbNU 104)].
8. Obecné soudy rozhodly o tom, že v případě nezletilého je vhodné, aby povinnou školní docházku absolvoval v Základní a mateřské škole Y. Při rozhodování o školském zařízení soudy vzaly především v potaz návaznost docházky na mateřskou školu, dostupnost školského zařízení pro oba rodiče, charakteristiku obou základních škol a mimoškolské aktivity nezletilého (fotbal, angličtina, kroužek Šikovné ručičky).
9. Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu je podrobně odůvodněno, soud v něm přezkoumatelným způsobem vysvětlil své závěry po provedení dokazování v dostatečném rozsahu a z ústavněprávního hlediska mu tak není čeho vytknout.
10. Podle náhledu Ústavního soudu je s ohledem na okolnosti případu, kdy rodiče nejsou schopni se dohodnout prakticky na ničem, důležitou především ta skutečnost, že obecné soudy ve věci rozhodly a tím daly nezletilému šanci na vytvoření stabilního školního prostředí.
11. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu