Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Venduly Ottisové, zastoupené JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem Liberec, Jestřábí 974, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2013, č. j. 29 Cdo 1441/2012-186, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011, č. j. 7 Cmo 102/2011-159, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 7. 12. 2010, č. j. 39 Cm 114/2009-111, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci žalobu stěžovatelky svým usnesením ze dne 7. 12. 2010, č. j. 39 Cm 114/2009-111, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelkou namítaná nečinnost vedlejší účastnice spočívající v nekonání valných hromad nemůže být důvodem pro její zrušení. V této souvislosti soud poukázal na to, že vedlejší účastnice valnou hromadu několikrát svolávala, avšak tyto valné hromady nebyly s ohledem na ustanovení společenské smlouvy usnášeníschopné (když společenská smlouva k usnášeníschopnosti valné hromady vyžadovala, aby se jí zúčastnili všichni společníci), přičemž to byla právě stěžovatelka, kdo se na valnou hromadu bez řádné omluvy nedostavil, v důsledku čehož se tato nemohla uskutečnit.
Soud prvního stupně dále poukázal na to, že stěžovatelka podala na vedlejší účastnici insolvenční návrh, který však vzala den před nařízeným jednáním zpět. V odůvodnění usnesení o zastavení insolvenčního řízení pak insolvenční soud mj. uvedl, že stěžovatelkou podaný insolvenční návrh byl návrhem šikanózním, který byl učiněn s cílem vedlejší účastnici poškodit. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobu stěžovatelky na zrušení vedlejší účastnice zamítl, když dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je v rozporu s ustanovením § 265 obchodního zákoníku (který stanoví, že výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany) a dále v rozporu se zákazem zneužití vlastnictví, když stěžovatelka tohoto svého vlastnictví zneužívá ke škodě společnosti i ke škodě ostatních společníků, kteří mají zájem na dalším fungování společnosti (které je dle názoru soudu prvního stupně i nadále možné, neboť společnost může přijímat svá rozhodnutí i mimo valnou hromadu, a to způsobem dle § 130 obchodního zákoníku).
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jako věcně správné potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011, č. j. 7 Cmo 102/2011-159, když odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl ve věci dostatečné dokazování, z provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění a dospěl i ke správnému právnímu posouzení věci.
5. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2013, č.j. 29 Cdo 1441/2012-186, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a naopak poukázal na to, že toto rozhodnutí je zcela v souladu s ustálenou soudní praxí.
8. Jak uvedeno shora, jádrem argumentace stěžovatelky je její kritika výkladu příslušných ustanovení obchodního zákoníku a právního posouzení věci obecnými soudy, jejichž přezkumu se stěžovatelka po Ústavním soudu domáhá. Tato úloha však Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, nepřísluší. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí však Ústavní soud žádné pochybení, které by vyžadovalo jeho zásah, v nyní posuzovaném případě neshledal. Ústavní soud je naopak toho názoru, že obecné soudy při svém rozhodování vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud naopak kvituje způsob výkladu ustanovení § 68 odst. 6 písm. a) obchodního zákoníku provedený obecnými soudy, které při výkladu tohoto ustanovení vzaly v úvahu též ustanovení § 265 téhož zákona, které zakazuje takový výkon práva, který by se příčil zásadám poctivého obchodního styku, jakož i zákaz zneužití vlastnictví na újmu práv druhých (zde předmětné obchodní společnosti a ostatních společníků), vyplývající z čl. 11 odst. 3 Listiny. Zejména s přihlédnutím k posledně uvedenému principu považuje Ústavní soud názor obecných soudů, že ten ze společníků, který svým jednáním zmaří konání valné hromady, se nemůže úspěšně domáhat zrušení společnosti z důvodu nekonání valných hromad, za ústavně konformní.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. listopadu 2014
Jan Filip v. r. předseda III. senátu Ústavního soudu