Dovolání coby poslední prostředek nápravy před podáním ústavní stížnosti
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky
rozhodl po ústním jednání dne
3. února 1994 v senátě ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku
Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 11/92, a navazujícím
rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7 Co
132/92, a Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 132/92,
o povinnost uzavřít smlouvu o vydání nemovitosti, t a k t o :
Ústavní stížnost se z a m í t á. O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatelka se svým návrhem ze dne 5. 8. 1993 domáhá
zrušení rozsudku Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 11/92,
a na něj navazujícího potvrzujícího rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové, sp. zn. 7 Co 132/92, a usnesení Vrchního soudu
v Praze, sp. zn. 3 Cdo 132/92, kterým bylo odmítnuto dovolání. V občanském soudním řízení se navrhovatelka vůči odpůrci,
Výzkumnému ústavu organických syntéz Pardubice-Rybitví, domáhala
určení povinnosti uzavřít s ní smlouvu o vydání nemovitosti podle
zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud České republiky si k posuzované věci od
Okresního soudu v Trutnově vyžádal úplný spis a současně si od
uvedeného soudu vyžádal k ústavní stížnosti podle § 42 odst. 3
zákona č. 182/1993 Sb. vyjádření. Obsahem spisu bylo zjištěno, že rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové, sp. zn. 7 Co 132/92, nabyl právní moci dne 22. 9. 1992, dovolání Nejvyššímu soudu České republiky bylo
navrhovatelkou podáno dne 1. 10. 1992, Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 12. 1. 1993, sp. zn. 3 Cdo 132/92, dovolání
odmítl, přičemž dané usnesení nabylo právní moci 1. 3. 1993. Podle § 55 odst. 3 zákona č. 491/1991 Sb., jakož i ustanovení
§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ústavní stížnost lze podat ve
lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní
moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně
práva poskytuje. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jenom pokud to
zákon připouští (§ 237 až 239 o. s. ř.). Z uvedeného lze
a contrario dovodit závěr, podle kterého v případech, pokud zákon
dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní
prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody,
zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, poskytuje. V takových případech lhůta
pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci
rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání
z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí
deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci
práva - v daném případě právo podat dovolání proti pravomocnému
rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud by se navrhovatel usnesením dovolacího soudu
o odmítnutí dovolání cítil dotčen na svém základním právu domáhat
se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného
soudu, daného v čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod,
může o ochranu daného základního práva formou ústavní stížnosti
žádat Ústavní soud České republiky. Předmětem takové stížnosti je
však denegatio iustitie a ne samotné hmotné subjektivní právo. Jestliže by takové ústavní stížnosti, podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, bylo vyhověno, podle ustanovení
§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud České
republiky napadené usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání
zruší. V důsledku této skutečnosti je dovolací soud povinen
rozhodnout v meritu věci samotné. Pokud by se navrhovatel cítil
i po rozhodnutí dovolacího soudu dotčen ve svých základních
právech a svobodách, má možnost ve věci samotné podat na Ústavní
soud České republiky ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky. Vzhledem ke skutečnosti, že v posuzované věci z o. s. ř. neplyne oprávnění podat dovolání jako procesní prostředek
k ochraně práva, jak bylo konstatováno usnesením Vrchního soudu
v Praze, ze dne 12. 1. 1993, sp. zn. 3 Cdo 132/92, jakož
i vzhledem ke skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti
navrhovatelky nebylo přezkoumání usnesení dovolacího soudu
s ohledem na jeho soulad s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, lhůta pro podání ústavní stížnosti započala nabytím
právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7
Co 132/92, tj. 22. 9. 1992. Podle ustanovení § 145 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. lze
u Ústavního soudu České republiky proti zásahu orgánu veřejné moci
České republiky nebo České a Slovenské Federativní Republiky, ke
kterému došlo před 1. lednem 1993, podat ústavní stížnost jenom
tehdy, jestliže lhůta pro podání ústavní stížnosti k Ústavnímu
soudu České a Slovenské Federativní Republiky, stanovená v § 55
odst. 3 zákona č. 491/1991 Sb., započala po 2. listopadu 1992. V dané věci lhůta pro podání ústavní stížnosti započala před
zákonem stanoveným termínem, v důsledku čehož ústavní stížnost
nesplňuje podmínky, vyžadované ustanovením § 145 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. P o u č e n í :
Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se
nelze odvolat. V Brně 3. února 1994