Dovolání coby poslední prostředek nápravy před podáním ústavní stížnosti
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl po ústním jednání dne
3. února 1994 v senátě ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 11/92, a navazujícím rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7 Co 132/92, a Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 132/92, o povinnost uzavřít smlouvu o vydání nemovitosti, t a k t o : Ústavní stížnost se z a m í t á. O d ů v o d n ě n í : Navrhovatelka se svým návrhem ze dne 5. 8. 1993 domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 11/92, a na něj navazujícího potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7 Co 132/92, a usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 132/92, kterým bylo odmítnuto dovolání.
V občanském soudním řízení se navrhovatelka vůči odpůrci, Výzkumnému ústavu organických syntéz Pardubice-Rybitví, domáhala určení povinnosti uzavřít s ní smlouvu o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud České republiky si k posuzované věci od Okresního soudu v Trutnově vyžádal úplný spis a současně si od uvedeného soudu vyžádal k ústavní stížnosti podle § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. vyjádření. Obsahem spisu bylo zjištěno, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7 Co 132/92, nabyl právní moci dne 22.
9. 1992, dovolání Nejvyššímu soudu České republiky bylo navrhovatelkou podáno dne 1. 10. 1992, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 1. 1993, sp. zn. 3 Cdo 132/92, dovolání odmítl, přičemž dané usnesení nabylo právní moci 1. 3. 1993. Podle § 55 odst. 3 zákona č. 491/1991 Sb., jakož i ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jenom pokud to zákon připouští (§ 237 až 239 o. s. ř.). Z uvedeného lze a contrario dovodit závěr, podle kterého v případech, pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.
Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě právo podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud by se navrhovatel usnesením dovolacího soudu o odmítnutí dovolání cítil dotčen na svém základním právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, daného v čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod, může o ochranu daného základního práva formou ústavní stížnosti žádat Ústavní soud České republiky. Předmětem takové stížnosti je však denegatio iustitie a ne samotné hmotné subjektivní právo. Jestliže by takové ústavní stížnosti, podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, bylo vyhověno, podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud České republiky napadené usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání zruší. V důsledku této skutečnosti je dovolací soud povinen rozhodnout v meritu věci samotné.
Pokud by se navrhovatel cítil i po rozhodnutí dovolacího soudu dotčen ve svých základních právech a svobodách, má možnost ve věci samotné podat na Ústavní soud České republiky ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky. Vzhledem ke skutečnosti, že v posuzované věci z o. s. ř. neplyne oprávnění podat dovolání jako procesní prostředek k ochraně práva, jak bylo konstatováno usnesením Vrchního soudu v Praze, ze dne 12. 1. 1993, sp. zn. 3 Cdo 132/92, jakož i vzhledem ke skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti navrhovatelky nebylo přezkoumání usnesení dovolacího soudu s ohledem na jeho soulad s čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, lhůta pro podání ústavní stížnosti započala nabytím právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7 Co 132/92, tj. 22. 9. 1992. Podle ustanovení § 145 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. lze u Ústavního soudu České republiky proti zásahu orgánu veřejné moci České republiky nebo České a Slovenské Federativní Republiky, ke kterému došlo před 1. lednem 1993, podat ústavní stížnost jenom tehdy, jestliže lhůta pro podání ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu České a Slovenské Federativní Republiky, stanovená v § 55 odst. 3 zákona č. 491/1991 Sb., započala po 2.
listopadu 1992. V dané věci lhůta pro podání ústavní stížnosti započala před zákonem stanoveným termínem, v důsledku čehož ústavní stížnost nesplňuje podmínky, vyžadované ustanovením § 145 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. V Brně 3. února 1994