Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Hammera, právně zastoupeného Mgr. Petrem Noskem, advokátem, sídlem Jana Masaryka 1669/2, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023 č. j. KSBR 30 INS 30290/2013, 74 ICm 3927/2020, 29 ICdo 9/2023-239, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna 2022 č. j. 74 ICm 3927/2020, 13 VSOL 96/2022-203 (KSBR 30 INS 30290/2013) a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 74 ICm 3927/2020-137 (KSBR 30 INS 30290/2013), spojené s návrhem na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a JUDr. Josefa Cupky, insolvenčního správce, sídlem Trojanova 342/18, Praha 2, a Josefa Horálka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že na základě stěžovatelova insolvenčního návrhu byl usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 11. 2013 č. j. KSBR 30 INS 30290/2013-A-12 zjištěn stěžovatelův úpadek a bylo povoleno řešení úpadku oddlužením. Usnesením krajského soudu ze dne 25. 3. 2014 č. j. KSBR 30 INS 30290/2013-B-9 bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. Usnesením krajského soudu ze dne 19. 7. 2016 č. j. KSBR 30 INS 30290/2013-B-101, bylo schválené oddlužení stěžovatele zrušeno a na jeho majetek byl prohlášen konkurs.
3. Napadeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta stěžovatelova incidenční žaloba, jíž se domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi insolvenčním správcem (první vedlejší účastník) a druhým vedlejším účastníkem, jejímž předmětem byl převod nemovitých věcí z majetkové podstaty provedený na základě pokynu zajištěného věřitele. Stěžovatelovy námitky směřovaly proti postupu insolvenčního správce, který začal činit úkony ke zpeněžení nemovitostí, ač stěžovatel měl mít od svého bratra k dispozici dostatek finančních prostředků k tomu, aby mohl uhradit přihlášené pohledávky všech věřitelů, a tak mohlo být dosaženo účelu insolvenčního řízení i bez zpeněžení nemovitostí. Krajský soud dospěl k závěru, že se námitky netýkají formy ani obsahu smlouvy a pro řízení je rozhodný pouze pokyn zajištěného věřitele a jeho naplnění, lépe řečeno jeho nepřekročení.
4. K odvolání stěžovatele byl napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci rozsudek krajského soudu potvrzen jako věcně správný.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné pro řešení žádné z otázek v něm předestřených. Ohledně jedné otázky Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se jí nelze zabývat, neboť byla nově předložena až v dovolání.
6. Obsah napadených rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich odůvodnění, jakož i průběh řízení je účastníkům znám.
7. Ve výše uvedené věci podal stěžovatel ústavní stížnost již dne 18. 1. 2024. Tato ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 179/24 . Stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 625/11 , ve kterém je vyložen § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že nezakládá nepřípustnost opakované ústavní stížnosti podané poté, kdy byla předchozí ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto usnesení je sice nepřípustné domáhat se přehodnocení právních závěrů Ústavního soudu obsažených v jeho původním usnesení v téže věci, ale za předpokladu trvání lhůty podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nelze vyloučit opakované podání stížnosti ve vztahu k námitkám novým, jež v předchozím řízení nebyly předmětem věcného posouzení.
8. Stěžovatel v nynější ústavní stížnosti odkazuje na § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř., podle kterého soud přeruší řízení, jestliže rozhodl o tom, že požádá Soudní dvůr Evropských společenství (Evropské unie) o rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie. Domnívá se přitom, že i samotný Ústavní soud lze považovat za soudní orgán povolaný k podávání předběžných otázek a praxe ostatních evropských ústavních soudů tento postup nevylučuje. V nynější ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že už v řízeních před obecnými soudy, zejména pak v řízení o dovolání jako posledním řádném opravném prostředku, měly tyto soudy iniciovat položení předběžné otázky i bez návrhu stěžovatele, což však neučinily.
Stěžovatel uvedl, že jsou splněny podmínky pro podání předběžné otázky Soudnímu dvoru, a to jak v řízení před Ústavním soudem, tak v řízeních předcházejících. Důsledkem odmítnutí tohoto postupu ze strany soudů došlo k zásahu do soukromí stěžovatele, jehož nedotknutelnost má být garantována čl. 7 odst. 1 Listiny a také k zásahu do práva na bydlení a práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny). V ústavní stížnosti stěžovatel formuluje předběžnou otázku tak, jak by ji měl Ústavní soud předložit Soudnímu dvoru Evropské unie.
10. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu je povinností stěžovatele před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na danou povinnost je třeba pohlížet nejen z formálního, ale i z materiálního hlediska, a tudíž stěžovatel musí příslušný procesní prostředek nejen podat, ale také v něm uplatnit námitky, jež eventuálně zamýšlí později uplatnit v řízení o ústavní stížnosti. Ochrana ústavnosti totiž není úlohou jen tohoto soudu, ale všech orgánů veřejné moci a v tom rámci především obecné justice, přičemž ústavní stížnost je ve vztahu k procesním prostředkům ochrany práv prostředkem subsidiárním, a své uplatnění tak nachází až v tom okamžiku, kdy ostatní možnosti selžou.
11. V dané věci se shora uvedené konstatování vztahuje na námitku stěžovatele, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno právo stěžovatele tím, že ani jeden z nich nepřistoupil k položení předběžné otázky.
12. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 11. 9. 2018 sp. zn. II. ÚS 3432/17
(N 153/90 SbNU 483), v němž vyslovil názor, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv dohled nad dodržováním unijním právem vymezených podmínek pokládání předběžných otázek obecnými soudy. Zároveň však Ústavní soud dovodil, že za určitých okolností může být nepoložení předběžné otázky porušením ústavně zaručených práv na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) [ nález ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08
(N 6/52 SbNU 57); nález ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 1658/11
(N 202/63 SbNU 357)]. Situace, ve kterých nepoložení předběžné otázky obecným soudem má uvedené následky, Ústavní soud vymezil v řadě následných rozhodnutí.
13. Předběžná otázka představuje nástroj spolupráce (dialogu) mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem Evropské unie, který jediný je oprávněn konečně a autoritativně vykládat obsah unijního práva. Z judikatury Soudního dvora Evropské unie však vyplývají tři výjimky, kdy předběžnou otázku klást není nutné. Vnitrostátní soudy poslední instance se na něj nemusí obrátit, jestliže: 1. předmětná otázka unijního práva není významná pro řešení daného případu; 2. již existuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie k dané otázce (tzv. acte éclairé); 3. výklad a správná aplikace unijního práva jsou natolik zřejmé, že nedávají žádný prostor pro rozumné pochybnosti (tzv. acte clair; srov. nález ze dne 18. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 1854/20 , bod 55 a judikatura tam citovaná).
14. Ústavní soud respektuje diskreci obecných soudů při interpretaci unijního práva a klade na ně pouze požadavky plynoucí z ústavního pořádku, tedy zejména respektování práv účastníků řízení na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení procesních práv garantovaných ústavním pořádkem dojde v případě nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie pouze tehdy, pokud obecné soudy v situaci, kdy to účastník požaduje, či pokud je spornost výkladu unijního práva z posuzovaného případu prima facie zřejmá, nevysvětlí, proč otázku nepoložily. Na úrovni českého ústavního pořádku přitom obstojí takové odůvodnění, které je udržitelné (obhájitelné a přesvědčivě vyargumentované) a které není zcela zjevně v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie (srov. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1434/17 ).
15. V nyní projednávané věci je zřejmé, že stěžovatel v předchozích řízeních žádný návrh na položení předběžné otázky nepodal a obecné soudy tento postup ve stěžovatelově věci nepovažovaly ve smyslu shora vyjmenovaných důvodů za nutný. Ústavní soud proto považuje stěžejní stěžovatelovu námitku v ústavní stížnosti za nepřípustnou.
16. Ústavní soud má dále za to, že pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie nejsou důvody ani při kontrole ústavnosti napadených rozhodnutí Ústavním soudem.
17. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu