Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Kovalem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 2016 č. j. 25 Co 255/2016-344, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. dubna 2016 č. j. 0 P 382/2014-293, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a M. S. a D. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností ze dne 4. 12. 2016, doplněnou podáním ze dne 3. 2. 2017, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených dvou rozsudků, a to z důvodu porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel a první vedlejší účastnice jsou rodiči dvou nezletilých dětí, které byly soudním rozhodnutím z června 2015 svěřeny do péče první vedlejší účastnice, a stěžovateli bylo uloženo přispívat na výživu každého z nezletilých částkou 500 Kč měsíčně. Druhá vedlejší účastnice je (byla) družkou stěžovatele. Stěžovatel je trestně stíhán a je umístěn ve vězeňském zařízení.
3. Z napadených rozsudků a dalších listin z opatrovnického soudního spisu, jejichž kopie zaslal stěžovatel jako přílohu k ústavní stížnosti, vyplývá, že stěžovatel podal návrh, aby soud uložil druhé vedlejší účastnici povinnost přispívat na obě nezletilé děti výživným od 28. 3. 2014 (den, kdy došlo k omezení stěžovatelovy osobní svobody a umístnění do vězeňského zařízení) do doby, než bude moci platit výživné opět sám. Uvedl, že je ve vězeňském zařízení, druhá vedlejší účastnice jej křivě obvinila a nezletilí se tak dostali do stavu nouze. Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 4. 2016 č. j. 0 P 382/2014-293 návrh zamítl. Dospěl k závěru, dle něhož nelze druhé vedlejší účastnici výživné k nezletilým uložit, neboť k nim není v žádném příbuzenském poměru; není zde zákonná vyživovací povinnost.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, ve kterém namítl podjatost rozhodující samosoudkyně a současně brojil proti zamítnutí jeho návrhu s tím, že druhé vedlejší účastnici mělo být uloženo platit na nezletilé; platby by mohla provádět z jeho finančních prostředků, kterými disponuje. Při jednání odvolacího soudu stěžovatel tvrdil, že s druhou vedlejší účastnicí plánovali pečovat o jedno z uvedených nezletilých dětí, a druhá vedlejší účastnice by měla nést "odpovědnost za péči dětí v podobě placení výživného". Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 9. 2016 č. j. 25 Co 255/2016-344 prvostupňový rozsudek potvrdil. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu a dodal, že není možný přenos vyživovací povinnosti ze stěžovatele na druhou vedlejší účastnici. Současně neshledal důvod možné podjatosti ve věci rozhodující samosoudkyně okresního soudu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že soudy nehodnotily jeho podání dle obsahu ve smyslu § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Z podání totiž vyplývá, že soudy měly uložit vyživovací povinnost stěžovateli (ten je pasivně legitimován) s tím, že finanční prostředky by byly hrazeny druhou vedlejší účastnicí, která jimi disponuje. Stěžovatel soudům navrhoval důkazy o takové dispozici, avšak soudy je pro nadbytečnost neprovedly; takový postup představuje vadu řízení.
6. Podle stěžovatele dále soudy porušily svou poučovací povinnost podle § 5 a § 118a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel měl být poučen zejména o pasivní legitimaci ve věci, aby mohl svůj návrh opravit; stěžovatel je právní laik. Tato procesní vada vedla k nesprávnému posouzení merita věci.
7. Stěžovatel uvedl, že v řízení namítal podjatost samosoudkyně okresního soudu. Samosoudkyně rozhodla dříve, než byla vyřešena námitka podjatosti, což představuje vadu řízení. Pokud by byla samosoudkyně skutečně podjatá, byl by rozsudek okresního soudu vydán v rozporu se zásadou spravedlivého procesu.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí. Rozsudky soudů vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v napadených rozsudcích dostatečným způsobem odůvodněny, a nelze je v tomto směru označit za svévolné či excesivní. Ústavní soud neshledal ani protiústavní opomenutí důkazů ve smyslu své předchozí judikatury; pokud soudy neprovedly důkazy stěžovatelem navržené, přiléhavě a dostatečně tento svůj postup vyložily v odůvodnění rozsudků.
11. Posouzení obsahu návrhu i odvolání stěžovatele (vč. jeho vyjádření při soudním jednání) ze strany okresního a krajského soudu nezasáhlo do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces; je zřejmé, že se oba soudy podstatou všech tvrzení stěžovatele zabývaly. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy měly (správně) uložit povinnost platit výživné na nezletilé děti jemu samotnému, avšak ve věci je zřejmé, že taková povinnost již byla opatrovnickými soudy stěžovateli uložena v roce 2015.
12. Ústavní soud má rovněž za to, že se krajský soud dostatečně vypořádal se stěžovatelovou námitkou podjatosti samosoudkyně okresního soudu, která byla vznesena v odvolacím řízení. Stěžovatel ostatně závěry krajského soudu nijak nevyvrací a nevznáší ani v ústavní stížnosti žádné konkrétní argumenty, jež by o případné podjatosti této soudkyně, ve smyslu daného zákonného institutu, jakkoliv vypovídaly.
13. Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. února 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu