Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Martiny Noskové, zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem Klatovská třída 73/7a, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 2016, č.j. 11 Co 68/2016-656, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 5. 11. 2015, č.j. 8 C 174/2011-587, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - sever, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 2016, č.j. 11 Co 68/2016-656, byl k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce na výživném manželky za dobu od 1. 7. 2011 do 15. 3. 2013 částku 102.419,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Ve výroku II. byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žaloba se ve zbytku uplatněného nároku zamítá (výrok II.) a ve výroku III. byl rozsudek zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.).
4. Stěžovatelka upozorňuje, že řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo množstvím procesních vad. Namítá, že okresní soud nezjistil skutečný stav věci, nehodnotil všechny provedené důkazy a navržené důkazy zamítl, aniž by tento postup řádně zdůvodnil. Okresní soud podle stěžovatelky své rozhodnutí ani řádně neodůvodnil a svým postupem popřel právo na přístup k soudu, který nestranně, řádně, včasně a bez průtahů rozhodne. Také odvolací soud podle stěžovatelky zatížil řízení procesními vadami a porušil právo na ochranu jejího práva na řádné výživné, jehož výše byla prokázána. V odůvodnění zamítnutí nároku podle rozšířené žaloby spatřuje stěžovatelka odepření spravedlnosti a projev libovůle a rozhodnutí odvolacího soudu vnímá jako překvapivé. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval tím, že žalobu dříve rozšířit nemohla, ani tím, že žalovaný opakovaně uváděl nepravdivá tvrzení a svým jednáním chtěl stěžovatelku poškodit.
6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Při rozhodování o žalobě stěžovatelky soudy vycházely ze standardního pojetí institutu výživného, relevantním skutkovým okolnostem věnovaly odpovídající pozornost a adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se řídily. Již z výše naznačené stručné rekapitulace je patrné, že důkazní návrhy stěžovatelky okresní soud neignoroval, ale neprovedení dalších důkazů přiléhavě zdůvodnil. Pokud stěžovatelka namítá, že soudy nezjistily skutečný stav věci bez důvodných pochybností, opomíjí rozsáhlé dokazování, navzdory kterému byl okresní soud i tak nucen průměrný měsíční příjem žalovaného určit za použití § 136 o.s.ř.
Stejně jako okresní soud i odvolací soud shledal splnění podmínek pro stanovení výživného, avšak pouze ve výši, které se stěžovatelka domáhala původně. Nutnost zamítnutí nároku dle rozšířené žaloby pak odvolací soud řádně zdůvodnil, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a související judikaturu Ústavního soudu. Učiněné závěry přitom Ústavní soud nepovažuje za excesivní či svévolné a jejich přehodnocování mu proto nepřísluší. Uvádí-li stěžovatelka, že v důsledku blíže nespecifikovaných průtahů a dlouhotrvajícího soudního jednání má nyní existenční problémy, lze odkázat na možnost uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
12. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu