Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti ECONTAX, s. r. o., sídlem U Pentlovky 466/7, Praha 8 - Troja, zastoupené Helenou Dvornou, advokátkou, sídlem Hurbanova 1305/11, Praha 4 - Krč, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2016 č. j. 31 Co 41/2016-142, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Anthony Carmen Caine, 2) Petry Caineové a 3) Ing. Pavla Strnada, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví identifikovaného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), protože se domnívá, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v článku 1 odst. 1 Ústavy, v článku 36 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z přiložených rozhodnutí vyplývá, že u Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud") se stěžovatelka domáhala po vedlejších účastnících solidárního zaplacení částky 27 948 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tvrzením o porušení povinnosti vedlejším účastníků uložené § 98 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), protože jako jednatelé společnosti Classical Services, s. r. o., podali opožděně návrh na prohlášení konkurzu na její majetek. V insolvenčním řízení přihlásil jeden z věřitelů této společnosti pohledávku ve výši 28 310 Kč, v žalované výši zůstala neuspokojena. Po zrušení konkursu (po splnění rozvrhového usnesení) postoupil věřitel tuto pohledávku stěžovatelce. Okresní soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2014 č. j. 5 C 442/2013-57 žalobu zamítl s odůvodněním, že vedlejší účastníci podali insolvenční návrh včas.
3. Na základě stěžovatelčina odvolání krajský soud usnesením ze dne 30. 3. 2015 č. j. 29 Co 124/2015-71 rozsudek okresního soudu zrušil. Poté okresní soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2015 č. j. 5 C 442/2013-113 opětovně žalobu zamítl, a to ze stejného důvodu. K námitce promlčení uvedl, že nárok stěžovatelky promlčen není.
4. I druhý rozsudek okresního soudu napadla stěžovatelka odvoláním. Krajský soud shledal pochybení okresního soudu v posouzení námitky promlčení a s odvoláním na judikaturní závěry Nejvyššího soudu uzavřel, že nárok byl promlčen, protože žaloba byla podána po více než 3 letech po zahájení insolvenčního řízení; rozsudkem ze dne 28. 6. 2016 č. j. 31 Co 41/2016-142 zamítavý výrok rozsudku okresního soudu potvrdil (byť považoval žalobu za nedůvodnou z jiného právního důvodu).
5. Stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že se nevypořádal s jejími odvolacími důvody, např. ohledně určení výše škody, že aplikoval nesprávné rozhodnutí Nejvyššího soudu (protože bylo vydáno v řízení podle zákona o konkursu a vyrovnání), že nesprávně interpretoval ustanovení § 100 insolvenčního zákona vztahující se k promlčení, a že se nevypořádal s ustanovením § 173 odst. 1 věta první insolvenčního zákona regulujícího vliv přihlášky pohledávky na běh promlčecí lhůty.
6. Právo na spravedlivý proces porušil podle stěžovatelky krajský soud i tím, že není zřejmé, zda vyhověl požadavku § 3030 občanského zákoníku.
7. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka informovala, že ve věci výkladu promlčení práva na náhradu škody způsobené opožděným podáním insolvenčního návrhu podala již dvě ústavní stížnosti; jsou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 3230/16 a sp. zn. III. 3585/16.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
10. V prvé řadě nutno zdůraznit, že předmětem soudního sporu byl nárok ve výši 27 948 Kč, což znamená, že ústavní stížnost byla podána v tzv. bagatelní věci [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc - přes svou bagatelnost - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ). V posuzované věci se stěžovatelka o žádnou takovou argumentaci ani nepokusila. Stěžovatelka pouze v ústavní stížnosti formuluje námitky, které zjevně mají původ v normách tzv. podústavního práva (insolvenčního zákona), a požaduje-li jejich přezkoumání Ústavním soudem, staví ho do role, která mu (viz bod 9.) nepřísluší.
11. Nad rámec uvedeného, pokud jde o stěžovatelkou předestřené otázky, Ústavní soud odkazuje na usnesení ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 3230/16
(tj. usnesení vydané v předchozí stěžovatelčině věci), jehož body 8. a 9. obsahují závěry o nedůvodnosti stěžovatelčiných námitek k interpretaci ustanovení insolvenčního zákona týkajících se promlčení nároku na náhradu škody způsobené opožděně podaným insolvenčním návrhem.
12. Důvodná není ani námitka formulovaná výše sub 6., protože stěžovatelka ji v ústavní stížnosti nijak nekonkretizuje, zejména neuvádí, která ustanovení části první hlavy I. občanského zákoníku měl krajský soud na základě § 3030 použít při posuzování jejího nároku.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu