III.ÚS 410/26 ze dne 19. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jakuba Houfka, advokáta, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2025 č. j. 11 Co 313/2025-19, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 11. 11. 2025 č. j. 28 L 83/2025-14, přiznal stěžovateli - procesnímu opatrovníkovi umístěného člověka, za zastupování v řízení o vyslovení souhlasu s převzetím do zdravotního ústavu, částku 1 754,50 Kč [za 1 úkon právní služby částku 1 000 Kč podle § 9 odst. 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále paušální náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty].
3. Krajský soud napadeným usnesením k odvolání stěžovatele změnil usnesení okresního soudu tak, že mu přiznal náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč a náhradu za daň z přidané hodnoty, celkem 544,50 Kč; odměnu za zastupování umístěného člověka stěžovateli nepřiznal. Soud v odůvodnění poukázal na neústavnost právní úpravy § 9 odst. 7 advokátního tarifu, neboť opět zavedla nerovnost v odměňování advokátů zastupujících účastníky v týchž věcech (pozn.: plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. Pl.
ÚS 32/25 , zrušilo část ustanovení § 9 odst. 7 advokátního tarifu, ve slovech "podpůrných opatření, svéprávnosti, nezvěstnosti a smrti, přivolení k zásahu do integrity, přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu a"). Z těchto důvodů by bylo podle soudu namístě přiznat stěžovateli odměnu za 1 úkon právní služby ve výši 1 500 Kč podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 2 advokátního tarifu, avšak za situace, kdy by byl takový úkon proveden včas a účelně. Stěžovatel byl jmenován opatrovníkem umístěné osoby dne 17.
10. 2025, přičemž o nahlédnutí do spisu (6. 11. 2025) požádal až poté, co mu bylo doručeno usnesení o zastavení řízení (30. 10. 2025), jelikož byl umístěný propuštěn ze zdravotního zařízení. Pokud stěžovatel vyúčtoval odměnu za úkon provedený dne 6. 11. 2025, nelze jej považovat za účelný, ale spíše za účelový.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že mu bylo rozhodnutí o jmenování procesním opatrovníkem doručeno až po doručení rozhodnutí o zastavení řízení. Neměl tedy objektivně možnost vykonávat svou funkci v průběhu řízení a nemohl se s jeho průběhem seznámit dříve, než mu bylo jeho procesní postavení formálně oznámeno.
Navíc skutečnost, že okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl důvody zastavení řízení, jej sama o sobě nezbavuje povinnosti tyto důvody samostatně a kvalifikovaně přezkoumat. Úkolem procesního opatrovníka není akceptovat závěry soudu bez dalšího, nýbrž posoudit jejich správnost, zákonnost a ústavní konformitu, zejména jde-li o řízení dotýkající se osobní svobody člověka.
5. Podle stěžovatele je napadené rozhodnutí protiústavní, neboť postihuje advokáta za chybu soudu, popírá účel institutu procesního opatrovníka, ignoruje odbornou povinnost advokáta a vytváří právní nejistotu tím, že přiznává režijní paušál bez uznání samotného úkonu právní služby. Režijní paušál je akcesorický k úkonu právní služby a přiznání paušálu samostatně, bez uznání odměny za vykonaný úkon, je vnitřně rozporné a svévolné.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud shledal v posuzované věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti.
7. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. 8. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávními přezkumu [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307)]. Do rozhodování obecných soudů se výrazně promítá doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 a další). Rozhodování o nákladech soudního řízení je doménou obecných soudů, jež jsou jedině povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, zaručeným běžným zákonem. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny teprve tehdy, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. O takový případ však nyní nejde.
9. Nelze navíc odhlédnout ani od výše samotných nákladů, která v nyní posuzované věci činí 1 000 Kč (resp. 1 500 Kč), z čehož plyne, že jde o tzv. bagatelní věc. Pokud zákon podmiňuje přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Spor o bagatelní částku zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89) či stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34].
Je tedy na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil a doložil, proč věc i přes bagatelnost částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (srov. usnesení ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1250/21 ).
10. Stěžovatel žádné takové skutečnosti netvrdí a Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (výjimečné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 19. března 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu